Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele F.M., zastoupeného Mgr. O.J., proti průtahům v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové ve věci vedené pod. sp. zn. 20 Co 710/98, takto: Návrh se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel včas podal dne 22. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2001. Podaným návrhem se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem určil, aby Krajský soud v Hradci Králové nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 20 Co 710/98, event. aby Okresní soud v Chrudimi nepokračoval v těchto průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 68/93 a vydal rozhodnutí o určení pohledávky navrhovatele jako věřitele konkurzního dlužníka SS.
Navrhovatel uvedl, že je vlastníkem pozemků v k.ú. H., na nichž je postaven objekt bývalého SS, který zanikl a část jeho majetku přešla delimitací na SS. Na tento státní statek byl Krajským soudem v Hradci Králové prohlášen konkurz a navrhovatel svou pohledávku proti konkurznímu dlužníkovi na zaplacení nájemného za používané pozemky přihlásil do konkurzního řízení. Současně poukázal na to, že ve věci nájemného probíhá řízení sporné před Okresním soudem v Chrudimi, který rozsudkem, č.j. 6 C 68/93-228, ze dne 31.
8. 1998, žalobě vyhověl a přiznal navrhovateli spolu s dalšími podílovými vlastníky dlužné nájemné. K odvolání žalovaného státního statku probíhalo řízení před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 710/98, které však bylo prohlášením konkurzu přerušeno. Dále navrhovatel uvedl, že správce konkurzní podstaty vyzval navrhovatele, aby podle § 25 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), uplatnil svůj nárok ve stanovené lhůtě u Okresního soudu v Chrudimi návrhem na pokračování v přerušeném řízení, tj. nárok na určení své pohledávky.
Navrhovatel tak učinil přípisem soudu ze dne 20. 11. 2000. Okresní soud v Chrudimi sdělil navrhovateli přípisem, č.j. 6 C 68/93-256, ze dne 28. 12. 2000, že řízení bylo přerušeno podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání s tím, že nelze pokračovat v řízení o pohledávkách, které je třeba uplatnit podle § 20 citovaného zákona. Navrhovatel však trval na projednání věci a žádal, aby předmětný spis byl postoupen Krajskému soudu v Hradci Králové, aby tento soud mohl pokračovat v přerušeném odvolacím řízení.
Krajský soud v Hradci Králové na tento návrh navrhovatele reagoval sdělením ze dne 19. 1. 2001 pod sp. zn. 20 Co 710/98 tak, že uvedené řízení je nadále přerušeno. Předmětem tohoto přerušeného řízení byl spor o plnění. Po prohlášení konkurzu v případě, že pohledávka navrhovatele (jako konkurzního věřitele) byla popřena, není předmět řízení totožný s předmětem přerušeného řízení, neboť by byl dán jiný okruh účastníků, bylo by rozhodováno na základě jiných žalobních tvrzení a musel by být i jinak formulovaný žalobní petit.
V takovém řízení by totiž svou podstatou šlo o určení výše nebo pravosti pohledávky navrhovatele. Postupem jak Okresního soudu v Chrudimi, tak Krajského soudu v Hradci Králové byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu "stanoveným způsobem" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, protože k řízení o žalobě věřitelské je určen jiný soud a jiný soudce než pro řízení sporné.
Dále uvedeným postupem soudů bylo porušeno i právo navrhovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně navrhovatel uvedl, že tímto postupem soudů byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, protože soudy svým postupem vlastně nutily navrhovatele, aby podával žalobu věřitele podle § 24 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, když takto nově zahajované řízení by pro něho bylo z hlediska důkazního břemene nespravedlivé už proto, že některé důkazy již nelze provést.
Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zakázal oběma obecným soudům pokračovat v průtazích v řízení a přikázal jim vydat rozhodnutí o určení pohledávky navrhovatele jako věřitele konkurzního dlužníka. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru je ústavní stížnost nedůvodná, protože tento soud se nedopustil v označeném řízení žádných průtahů, k obsahu návrhu navrhovatele ze dne 20. 11. 2000 přihlédnout nemohl a vzhledem k tomu, že řízení bylo přerušeno podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, v tomto řízení pokračovat nemohl.
Dále se Krajský soud vyjádřil k poukazu navrhovatele na ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, které měl soud použít poté, kdy k podání návrhu na pokračování v řízení vyzval navrhovatele správce konkurzní podstaty. K této námitce soud uvedl, že citované ustanovení nelze použít na předmětnou věc, protože v přerušeném řízení se jednalo o spor s návrhem na plnění, kdežto spor vyvolaný podle § 23 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je svou povahou sporem s návrhem na určení. V obou těchto sporech (přerušeném řízení i v dalším řízení o určení pohledávky) je tedy dán jiný předmět řízení a byl by dán i jiný okruh účastníků.
Dále Krajský soud uvedl, že nelze přehlédnout i to, že bylo přerušeno odvolací řízení a odvolací soud by s ohledem na své postavení v soudní soustavě rozhodl v I. stupni a účastníkům řízení by tak odňal možnost využití řádných opravných prostředků. Navíc povaha odvolacího řízení zásadně vylučuje, aby ke změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, protože podle § 216 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") neplatí pro odvolací řízení ustanovení § 92 o.s.ř. (záměna účastníků, přistoupení dalšího účastníka).
Krajský soud závěrem svého vyjádření konstatoval, že přes nesprávné poučení správce konkurzní podstaty měl navrhovatel zvolit jiný, pro tento případ obecně zákonem stanovený postup a vyvolat tzv. incidenční spor. Krajský soud proto pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konstatoval ve vztahu k předmětu návrhu, že může vytýkat obecnému soudu průtahy v řízení jen tehdy, byl-li označený obecný soud oprávněn v řízení jednat a ve věci rozhodovat. V předmětné věci však Ústavní soud musel dát za pravdu právnímu názoru Krajského soudu v Hradci Králové, který s poukazem na příslušná ustanovení o.s.ř. tvrdil, že nelze pokračovat v přerušeném řízení, v němž byl uplatněn návrh na plnění, jestliže se v rámci uplatnění pohledávky v konkurzu měl věřitel domoci rozhodnutí o určení pohledávky, která byla správcem konkurzní podstaty popřena.
Navrhovatel má samozřejmě základní právo na soudní ochranu svých práv, avšak obsahem tohoto práva je, jak i navrhovatel uvedl, domáhat se toho, aby soudy poskytly ochranu jeho právu stanoveným způsobem. V předmětné věci se však navrhovatel s odvoláním právě na toto právo, domáhal poskytnutí ochrany způsobem, který ve vztahu k předmětu ochrany nebyl způsobem stanoveným. Obecné soudy proto, pokud nebyly oprávněny v dané věci jednat (a pokračovat v řízení o plnění a rozhodnout ve věci jsou obecné soudy oprávněny až po uzavření konkurzu), nelze jim vytýkat, že by svou nečinností způsobily průtahy ve věci a porušily tak právo navrhovatele podle čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále, pokud jde o námitku týkající se porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatoval, že toto právo se vztahuje k řízení již zahájenému a v jeho rámci nemůže být účastníky řízení odňat svému zákonnému soudci. Podle úpravy o.s.ř. je však pravomoc soudů různě definována pro každý typ řízení, a proto nelze namítat porušení uvedeného práva, pokud pro jiné řízení je příslušný jiný soud. Navrhovatel konečně namítal i porušení čl.
2 odst. 3 Listiny s tím, že vlastně ho obecné soudy nutily činit něco, co on sám nechtěl. Ve vztahu k této námitce Ústavní soud jen připomíná, že poukaz obecných soudů na postup, který by měl účastník zvolit, je jen plnění poučovací povinnosti dané obecným soudům příslušnými ustanoveními o.s.ř. a je jen na účastníkovi, zda uvedeného doporučení využije. Pokud však účastník nevyužije příslušného postupu, může dojít k tomu, že možnost ochrany jeho práva je oslabena nebo znemožněna. Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným postupem obecných soudů nedošlo ani k porušení čl.
2 odst. 3 Listiny. Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2001 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu