Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace DRUŽSTVO STŘÍTEŽ, sídlem Střítež nad Ludinou 228, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 26 Cdo 734/2017-426 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2016 č. j. 12 Co 141/2016-389, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Jaroslava Číhala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2015 č. j. 15 C 114/2009-339 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby mu stěžovatel zaplatil částku 638 624 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání majetkového podílu z transformace podle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů; současně okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 317 509,81 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora identifikovaným rozsudkem nákladový výrok rozsudku okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil. Měnící výrok odůvodnil krajský soud závěrem, že ve věci byly splněny podmínky pro výjimečné použití § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť došel k závěru, že stěžovatelem "nastolenou procesní otázku, zda v okolnostech souzené věci lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující ve vztahu k nákladům řízení postup soudu podle § 150 o. s. ř., vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že měnící nákladový výrok napadeného rozsudku krajského soudu byl pro něj "rozhodnutím zcela překvapivým a nepředvídatelným", když mu krajským soudem nebyl dán prostor vyjádřit se k možnosti použití § 150 o. s. ř., přičemž navíc zdůrazňuje, že okolnosti, jež měly vést k výjimečnému použití této procesní normy, nebyly "známy od počátku řízení", jak mylně uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Současně připomíná, že o použití § 150 o. s. ř. ani vedlejší účastník v řízení nikdy nežádal, pročež stěžovatel nemohl na tuto neexistující žádost procesně reagovat. V této souvislosti nadto stěžovatel namítá, že krajský soud - ačkoliv je to jeho povinností - vůbec nehodnotil majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, přičemž zdůrazňuje, že žaloba vedlejšího účastníka byla podána nedůvodně (vedlejší účastník nebyl aktivně věcně legitimován, resp. jím tvrzený nárok mu nesvědčil a měl věc žalovat z jiného právního titulu) a stěžovatelovy náklady řízení byly vynaloženy důvodně; již tato skutečnost podle stěžovatele vylučuje možnost nepřiznání náhrady nákladů řízení s odkazem na předprocesní stádium sporu. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí krajského soudu za rozporuplné a zmatečné, a postup, jenž jeho vydání předcházel, za zcela svévolný.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že sice v napadeném usnesení odkázal na judikáty, jež opakovaně uvádějí podmínky pro výjimečné použití § 150 o. s. ř., nicméně se nikde relevantně nezmínil o tom, že tyto podmínky byly rovněž jednotlivě naplněny v posuzované věci, a naopak jím zmíněné nedostatky rozhodnutí krajského soudu nepřípustně bagatelizuje.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Jak uvádí sám stěžovatel v ústavní stížnosti, Ústavní soud se k náhradě nákladů řízení v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje značně rezervovaně v tom smyslu, že takový spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty "spravedlivého procesu"), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jinými slovy řečeno, spor o nákladový výrok může dosáhnout ústavněprávního významu pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn; to však zjevně není případ posuzované věci.
11. Ve shodě s Nejvyšším soudem se totiž Ústavní soud domnívá, že měnící nákladový výrok krajský soud v napadeném rozsudku řádně (přezkoumatelně) odůvodnil způsobem, jenž je obecně přijatelný (byť se s ním nemusí Ústavní soud v úplnosti ztotožňovat); současně Ústavní soud zdůrazňuje, že sama skutečnost, že - prizmatem posléze okresním soudem i krajským soudem v důsledku předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu osvojeného závěru, podle kterého - stěžovatel nebyl aktivně věcně legitimován, nutně nevylučuje "souběžný" závěr, že "procesní i předprocesní" okolnosti dané věci odůvodňují výjimečné použití § 150 o.
s. ř. Za této situace není v řízení o ústavní stížnosti procesně významná stěžovatelova námitka, že se krajský soud nezabýval majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků řízení, neboť tento nedostatek bez dalšího nezakládá ústavní nesouladnost napadeného rozsudku, zvláště když stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí žádné skutečnosti, jež by v tomto ohledu byly s to zpochybnit korektnost použití § 150 o. s. ř. v posuzované věci. Stejně tak je pak za dané procesní situace zřejmé, že základní stěžovatelova práva nemohla být efektivně zasažena ani tím, že krajský soud nedal stěžovateli možnost se k použití § 150 o.
s. ř. vyjádřit, neboť ani v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné námitky, jež by reálně (tedy s potřebnou mírou pravděpodobnosti) mohly zvrátit pro stěžovatelem rozporovaný nákladový výrok stěžejní závěr krajského soudu, že celkové okolnosti případu (jež jsou v napadeném rozsudku i v jemu předcházejícím rozsudku okresního soudu podrobně rekapitulovány) opodstatňují výjimečné použití § 150 o. s. ř.
12. Pro úplnost je nutné konstatovat, že ústavněprávní nedostatky neshledal Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění jasně vyplývá, že dovolací soud sice odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, via facti však napadený měnící nákladový výrok (kvazi)meritorně přezkoumal, a tedy postupoval způsobem, jenž nelze označit - z procesního hlediska - jako stěžovateli nepříznivý, a tedy v žádném případě za postup, kterým by mohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Ústavní soud proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo žádné stěžovatelovo základní právo a nedošlo tak k porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v.r. předseda senátu