Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Metrostav a.s., sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2022 č. j. 23 Cdo 2391/2021-708 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2021 č. j. 4 Cmo 152/2020-675, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Horní Jiřetín, sídlem Potoční 15/1, Horní Jiřetín, zastoupeného JUDr. Radkem Jurčíkem, advokátem, sídlem Obilní trh 312/6, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k uzavření dodatku č. 11 ke smlouvě o dílo, kterou spolu dne 9. 1. 2012 uzavřeli vedlejší účastník jako objednatel a stěžovatelka - spolu s ostatními účastníky sdružení vytvořeného za účelem podání společné nabídky do výběrového řízení pro veřejnou zakázku vyhlášenou vedlejším účastníkem na vybudování kanalizace a čistírny odpadních vod - jako zhotovitel (dále jen "smlouva").
Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2020 č. j. 24 Cm 127/2015-617 žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelce vzniklo právo na uzavření dodatku ke smlouvě. Vícepráce, jichž se předmětný dodatek měl týkat, byly podle zjištění krajského soudu objektivně nepředvídatelné a pro dokončení díla nezbytné; byly taktéž vedlejším účastníkem schváleny (konkrétně podpisem změnových listů jeho oprávněným zástupcem) a dílo v jejich rozsahu převzato. Cena díla byla sice sjednána jako pevná a nepřekročitelná, smlouva však umožňovala hrazení nepředvídatelných nákladů (včetně nákladů na vícepráce z nepředvídatelných příčin) z rezervy, jejíž čerpání bylo podmíněno schválením ze strany poskytovatele dotace.
Tento souhlas sice v posuzovaném případě poskytnut nebyl, tuto okolnost však krajský soud nepovažoval za rozhodnou. V té souvislosti uvedl, že podle smlouvy měl vedlejší účastník vícepráce objednat až po obdržení souhlasu financujícího subjektu; pokud podmínky smlouvy nerespektoval a změny díla podpisem změnových listů schválil bez potřebného souhlasu, nemohl mu být tento postup ku prospěchu.
3. Vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že nebyl splněn jeden ze smlouvou kumulativně stanovených předpokladů pro čerpání finančních prostředků z vyhrazené rezervy - souhlas poskytovatele dotace; předmětný dodatek by proto byl absolutně neplatný. Vícepráce byly sice nepředvídatelné a byly schváleny oboustranným podpisem změnových listů, poskytovatel dotace však neuznal vzniklé náklady jako způsobilé. Posledně jmenovaná okolnost byla podle krajského soudu v řízení spolehlivě zjištěna a nebyla pro stěžovatelku nikterak překvapivá; již v přípisu ze dne 5.
9. 2013 vedlejší účastník avizoval, že změny, které nebudou schváleny financujícím subjektem, budou evidovány jako změny bez finančního nároku zhotovitele. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení z důvodu, že vedlejší účastník přes absenci souhlasu poskytovatele dotace nijak nebránil realizaci víceprací, a naopak je podpisem změnových listů aktivně schvaloval; dostalo se mu tak od stěžovatelky plnění v hodnotě milionů korun českých, a proto by nebylo spravedlivé, aby neúspěšná stěžovatelka navíc nesla i náklady řízení.
4. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Předně uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit právní otázka nutnosti výkladu sporných pojmů k tíži strany, která je použila poprvé. Vysvětlil, že stěžovatelkou odkazované ustanovení § 266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), lze aplikovat až tehdy, kdy by nebylo možné sporný pojem vyložit postupem podle § 266 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku; taková situace ale v posuzované věci nenastala.
Dále uvedl, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního jednání, nikoliv jej měnit či doplňovat; výklad smlouvy prosazovaný stěžovatelkou se přitom tomuto závěru příčí. Pokud si totiž smluvní strany ujednaly, že nutným předpokladem změny díla je i schválení vzniklých nákladů ze strany poskytovatele dotace, nelze výklad obsahu smlouvy ex post měnit tak, že se jím strany neřídí či postupují v rozporu s ním; jednalo by se nikoliv o výklad smlouvy, nýbrž o její změnu. Otázku následné změny smlouvy však stěžovatelka dovolacímu soudu nepředložila.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným i ve vztahu k druhé předložené otázce týkající se legitimního očekávání stěžovatelky na majetkový prospěch ze smluvního plnění, které dle jejího názoru vrchní soud nerespektoval, přestože se jím zabýval v souvislosti s náklady řízení. Nejvyšší soud stěžovatelce předně vytknul, že nepředkládá srozumitelnou otázku, na níž má právní posouzení vrchního soudu spočívat, ani neuvádí relevantní rozhodnutí dovolacího soudu. Za to nepovažoval stěžovatelkou odkazované rozhodnutí, jež se týkalo dobrověrného nabytí vlastnického práva k věci od nevlastníka, ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož je legitimní očekávání integrální součástí ochrany majetkových práv; z žádného z nich nelze vyčíst, že by legitimní očekávání mělo vliv na výklad právního úkonu nebo by opodstatnilo nahrazení projevu vůle rozhodnutím soudu v rozporu s tím, co bylo mezi stranami dohodnuto.
Sám dodal, že legitimní očekávání není způsobilé změnit, co si strany ujednaly. Okolnost, že stěžovatelka plnila v očekávání uzavření dodatku ke smlouvě, by mohlo - za splnění dalších předpokladů - založit nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud se vypořádal i se stěžovatelkou tvrzeným nerespektováním závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04
(N 94/34 SbNU 19) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Vysvětlil, že souhlas poskytovatele dotace nelze vnímat jako pouhé formální stvrzení splnění materiálních předpokladů vzniku nároku na peněžité plnění, jako tomu bylo v odkazovaném případě, kdy podmínka spočívala v souhlasu statutárního orgánu tamější vedlejší účastnice. Nelze ani uvažovat o zmaření této podmínky, jež by přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud by rozhodující příčinou neudělení souhlasu bylo jednání vedlejšího účastníka; to však nemá oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů. Konečně Nejvyšší soud konstatoval, že právní závěry vyslovené v odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3819/15 a ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08
(N 25/56 SbNU 273) se posuzované věci nijak netýkají a relevantní není ani odkaz na nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09
(N 187/58 SbNU 647); tvrzení, že se vedlejší účastník na úkor stěžovatelky obohatil tím, že jednal nepoctivě a ponechal ji v omylu, se podle Nejvyššího soudu míjí se zjištěným skutkovým stavem a opomíjí, že žaloba v posuzované věci nesměřuje na peněžité plnění za provedené vícepráce, nýbrž na nahrazení projevu vůle při uzavření dodatku.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy patřičně nezohlednily její legitimní očekávání majetkového prospěchu ze smluvního plnění, které vedlejšímu účastníkovi řádně poskytla. Jak bylo v řízení prokázáno, vedlejší účastník vícepráce odsouhlasil a dílo v tomto rozsahu převzal. Je proto z pohledu stěžovatelky nepřípustné, aby jí právo na uzavření dodatku ohledně těchto víceprací nenáleželo pouze z důvodu chybějícího souhlasu poskytovatele dotace, s nímž nadto nebyla v žádném právním vztahu. V této souvislosti uvádí, že spoléhala na poctivost vedlejšího účastníka a předpokládala existenci souhlasu, který smlouva vyžadovala. Upozorňuje, že vedlejší účastník značně těží ze svého nepoctivého a nemravného jednání, v jehož důsledku se na její úkor obohatil; dovolává se zásady, dle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání, a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně nález ze dne 9. 5. 2018 sp. zn.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
(N 84/89 SbNU 269), nález sp. zn. I. ÚS 185/04 , nález ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02
(N 35/32 SbNU 331) a nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02
(N 131/31 SbNU 173)] a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k ochraně legitimního očekávání jakožto integrální součásti ochrany majetkových práv.
6. Dále stěžovatelka argumentuje, že s ohledem na okolnosti případu neměly obecné soudy k podmínce předchozího souhlasu poskytovatele dotace vůbec přihlédnout. V této souvislosti uvádí, že je nutno považovat právní jednání za nepodmíněné, pokud splnění podmínky záměrně zmaří ten, jemuž je její nesplnění ku prospěchu; odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu k otázce zmaření podmínky a bezdůvodnému obohacení (konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 185/04 , nález sp. zn. I. ÚS 1737/08 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3819/15 ). Rovněž se dovolává výkladu smlouvy podle § 266 odst. 4 obchodního zákoníku k tíži strany, jež pojem užila jako první, tj. vedlejšího účastníka jako zadavatele předmětné veřejné zakázky.
7. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za extrémně rozporná s principem spravedlnosti a za výraz přepjatého formalismu. Argumentuje, že jimi obecné soudy aprobovaly nepoctivé a nemravné jednání vedlejšího účastníka, jenž se bezdůvodně obohatil na stěžovatelčin úkor.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se odmítl zabývat porušením jejího legitimního očekávání s pouhým konstatováním, že nepředkládá srozumitelnou otázku, na níž má právní posouzení odvolacího soudu spočívat, a nepoukazuje na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by byla taková otázka řešena. Stěžovatelka oponuje, že svou právní otázku formulovala zcela jednoznačně a odkázala na rozhodnutí, jež považuje za přiléhavé (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013); ze samotného napadeného usnesení je podle stěžovatelky patrné, že právní otázce Nejvyšší soud ve skutečnosti porozuměl.
Stěžovatelka uvádí, že brojila proti takovému výkladu a posouzení právních norem, jímž odvolací soud poškodil její legitimní očekávání odměny za řádně provedené a předané vícepráce. Konečně namítá, že napadené usnesení postrádá řádné odůvodnění, jež by naplnilo požadavky kladené na ně Ústavním soudem a z něhož by bylo patrné, z jakých důvodů Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné; Nejvyšší soud byl dle stěžovatelky povinen na jí nastolené právní otázky reagovat. IV.
Řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud obdržel dne 16. 5. 2022 od vedlejšího účastníka písemný dotaz, zda byla v posuzované věci podána ústavní stížnost. V návaznosti na něj Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi zaslal kopii ústavní stížnosti s výzvou k vyjádření. Na tu vedlejší účastník reagoval svým vyjádřením ze dne 7. 6. 2022. Jelikož obdržené vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti či argumentaci, jež by měly vliv na posouzení věci, Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími, rozsudkem krajského soudu a dovoláním stěžovatelky, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Těžiště ústavní stížnosti tvoří námitky proti právním závěrům vrchního soudu, které stěžovatelka uplatnila již ve svém dovolání a na které Nejvyšší soud reagoval v napadeném usnesení. To platí i pro stěžovatelčinu stěžejní námitku stran nerespektování jejího legitimního očekávání majetkového plnění za řádně odvedené vícepráce.
14. Nelze přisvědčit stěžovatelčině tvrzení, že ji Nejvyšší soud takříkajíc odbyl pouhým konstatováním, že je jí předložená právní otázka týkající se legitimního očekávání nesrozumitelná. Byť lze Nejvyššímu soudu přitakat, že stěžovatelka i přes povinné zastoupení advokátem formulovala předmětnou právní otázku poněkud zmatečně, je z pohledu Ústavního soudu rozhodující, že Nejvyšší soud u tohoto prostého konstatování nezůstal. Naopak reagoval na stěžovatelčiny námitky stran nerespektování jejího legitimního očekávání a objasnil, proč toto není způsobilé změnit obsah smlouvy, jak by si stěžovatelka přála. Uvedený závěr z pohledu Ústavního soudu obstojí. Písemný souhlas poskytovatele finanční podpory byl dle smlouvy nezbytným předpokladem pro změny díla a úhradu dodatečných nákladů z vyhrazené rezervy; stěžovatelčino subjektivní očekávání, že předmětný souhlas existoval, nemůže tuto podmínku nahradit, resp. nesplnění podmínky zhojit.
15. Se stěžovatelkou se nelze ztotožnit ani co do tvrzení, že obecné soudy neměly vůbec přihlédnout k podmínce souhlasu poskytovatele finanční podpory s náklady na vícepráce, neboť vedlejší účastník její splnění svým jednáním zmařil. Z rozhodnutí obecných soudů nejsou patrné žádné skutečnosti, jež by svědčily o tom, že příčinou, pro kterou souhlas poskytovatele dotace nebyl získán, bylo jednání vedlejšího účastníka; ani sama stěžovatelka žádné takové konkrétní skutečnosti neuvádí.
16. Na napadené usnesení Nejvyššího soudu lze odkázat i v souvislosti s otázkou výkladu smlouvy podle § 266 odst. 4 obchodního zákoníku, jehož se stěžovatelka dovolává. Ústavní soud k tomu dodává, že v posuzované věci nebyl rozhodným spor o výklad smlouvy. Smlouva výslovně stanoví, že ke změně díla - a tudíž i k uzavření dodatku o změně díla - se vyžaduje souhlas poskytovatele finanční podpory; smlouva v tomto směru prostor pro jiný výklad neponechává. Stěžovatelka se ve skutečnosti nedovolávala přiznání práva na uzavření dodatku na základě jednoho z vícera možných výkladů smlouvy; dovolávala se jej navzdory obsahu smlouvy, konkrétně i přes neexistenci potřebného souhlasu financujícího subjektu.
17. K námitce stěžovatelky, že se vedlejší účastník na její úkor nepoctivě a nemravně obohatil, je nutno stěžovatelce přisvědčit pouze potud, že v řízení bylo prokázáno, že předmětné vícepráce byly stranami vzájemně odsouhlaseny, stěžovatelkou uskutečněny a vedlejším účastníkem protokolárně převzaty v rámci díla. Ve zdejší věci však obecné soudy neposuzovaly nárok stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi na peněžní plnění odpovídající ekvivalentu jí uskutečněných víceprací. Úkolem obecných soudů bylo pouze zhodnotit, zda byly naplněny předpoklady, za nichž má stěžovatelka právo na uzavření kýženého dodatku ke smlouvě.
18. Jak vyplývá i z rekapitulace napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsažené v bodě 4, dovolací soud věcně reagoval na námitky stěžovatelky uplatněné v dovolání, byť dospěl k závěru, že ani jedna z předestřených právních otázek nezakládá přípustnost dovolání. Z pohledu Ústavního soudu Nejvyšší soud dostál nárokům, jež na odůvodnění jeho rozhodnutí klade stěžovatelkou odkazovaná judikatura. Nepřisvědčil proto ani námitce stran absence řádného odůvodnění napadeného usnesení.
19. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či výrazem přepjatého formalismu, jak stěžovatelka tvrdí.
20. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu