Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ramzi Aounallah, zastoupeného Mgr. Filipem Dusem, advokátem, se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023 č. j. 8 A 94/2023-32, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra - Odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku II. usnesení, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel podal dne 19. 1. 2023 žádost o přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Usnesením ze dne 2. 3. 2023 vedlejší účastník řízení o žádosti přerušil, s poukazem na to, že probíhá řízení ve věci podnětu ke zrušení platnosti stěžovatelova trvalého pobytu, což je záležitost podstatná právě pro rozhodnutí o stěžovatelově žádosti. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení zrušeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 6. 2023 č. j. MV-69579-5/SO-2023, neboť důvodem pro přerušení řízení měl být § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu ve spojení s § 57 odst. 4 správního řádu. V rozhodnutí odvolací orgán konstatoval, že nesprávně zvolená právní kvalifikace neznamenala ze strany orgánu I. stupně nečinnost.
3. Následně dne 16. 6. 2023 Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců vydala rozhodnutí č. j. MV-100641-4/SO-2023, kterým nevyhověla návrhu stěžovatele na provedení opatření proti nečinnosti v řízení o žádosti o přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území. Vzhledem k výsledku rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců podal stěžovatel žalobu podle § 79 odst. 1 s. ř. s., kterou se domáhal ochrany před nečinností vedlejšího účastníka, který do dne podání žaloby nevydal rozhodnutí v řízení o žádosti stěžovatele o přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Podáním doručeným soudu dne 9. 9. 2023 vzal stěžovatel tuto žalobu v celém rozsahu zpět, neboť dne 2. 8. 2023 vedlejší účastník vydal předkládací zprávu, kterou bylo stěžovateli přiznáno postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
4. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že jeho žaloba k městskému soudu byla podána důvodně, ale přesto mu nebyly nahrazeny náklady řízení, i když byl nucen bránit se postupu orgánu veřejné moci za využití právních služeb.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace správními soudy v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
6. Ústavní soud se náklady řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98 , II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05 ,
I. ÚS 457/05 ,
III. ÚS 4612/12 , dostupných stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz.
7. V posuzované věci nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Ústavní soud zastává názor, že posouzení či zhodnocení existence důvodů zvláštního zřetele hodných přísluší výhradně obecným soudům, nevykazuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy).
Městský soud řádně odůvodnil svůj závěr, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro použití § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. V postupu správního orgánu I. stupně neshledal nečinnost, jež by znamenala, že stěžovatel důvodně vzal svou žalobu zpět právě pro pozdější chování vedlejšího účastníka řízení. Způsob, jakým městský soud rozhodl o nákladech řízení nelze označit za extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení, což by mohlo být důvodem k ústavněprávnímu přezkumu jím projednávané věci (srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008).
8. Tvrdí-li stěžovatel pouhým konstatováním v ústavní stížnosti porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, postrádá toto tvrzení relevantní ústavněprávní argumentaci, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti výši tvrzené újmy ani nevyčíslil.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu