Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Viktora Bodnára, zastoupeného Mgr. Hanou Maškovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Žižkova 1696/15, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2024, č. j. 27 Cdo 2024/2023-440, výroku I rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2023, č. j. 5 Cmo 19/2023-388, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2022, č. j. 50 Cm 94/2021-350, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Soud uložil společnosti BECC&CO, a. s., povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 909 737,80 Kč. Stěžovatel byl v té době jediným statutárním orgánem této společnosti.
2. Společnost tuto povinnost nesplnila, a žalobce proto podal návrh na nařízení exekuce. V týž den stěžovatel sám sebe z funkce statutárního orgánu odvolal a v této funkci se nechal nahradit panem Arnoštem Zemanem. Při následné exekuci exekutor vymohl pouze 10 753,23 Kč - a to přestože krátce před jejím zahájením vlastnila společnost podle své rozvahy majetek ve výši milionů korun.
3. Žalobce poté podal přímo proti stěžovateli žalobu na náhradu škody ve výši 909 737,80 Kč. K povinnosti nahradit škodu je podle něj povinen z důvodu zákonného ručení za dluh právnické osoby (§ 159 odst. 3 občanského zákoníku). Podle žalobce vyvedl z účtu společnosti peníze, které nepoužil ke splacení jejího dluhu vůči žalobci, čímž společnosti způsobil škodu, jež později nenahradil.
4. Stěžovatel se bránil mimo jiné tím, že jednal v souladu s péčí řádného hospodáře, protože peníze ze společnosti nevyvedl, ale předal je novému statutárnímu orgánu.
5. Obecné soudy však přisvědčily argumentům žalobce. Krajský soud žalobě napadeným rozhodnutím vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 909 737,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a nahradit mu náklady řízení ve výši 167 496,81 Kč (výrok II). Vrchní soud napadeným výrokem (výrok I) potvrdil I. výrok rozhodnutí krajského soudu v té části, v níž soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 445 723,07 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání nepřípustným, a proto jej napadeným rozhodnutím odmítl.
6. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu, výrok I rozhodnutí vrchního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní, a proto proti nim podal ústavní stížnost.
7. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušila jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). To je podle něj způsobeno tím, že: a) skutková zjištění a právní závěry krajského a vrchního soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz část III.1 usnesení) a že b) krajský a vrchní soud se nevypořádaly s jednou z podmínek vzniku zákonného ručení člena statutárního orgánu (viz část III.2 usnesení).
8. Stěžovatelovy argumenty jsou popsány a vypořádány v následující části usnesení.
9. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavní stížnosti jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí je proto oprávněn zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou. III. 1. Extrémní rozpor skutkových zjištění a právních závěrů s důkazy
11. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění a právní závěry krajského a vrchního soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. To, že stěžovatel vybranou hotovost předal panu Arnoštu Zemanovi jakožto novému statutárnímu orgánu společnosti, potvrzují příjmové doklady, pokladní kniha společnosti, předávací protokol i svědecká výpověď pana Arnošta Zemana i Pavla Vimra, který uvedl, že byl u předání přítomen. Krajský i vrchní soud se však s těmito důkazy vypořádaly jen konstatováním, že svědkům neuvěřily, což je však v přímém rozporu s provedenými zjištěními (viz body 12 až 17 tohoto usnesení). To, že se pan Arnošt Zeman dostatečně nevěnoval provozu společnosti, nemůže jít ke stěžovatelově tíži a ani nemůže odůvodnit závěr, že svědci nevypověděli pravdu nebo že účetní doklady a předávací protokoly byly vyhotoveny účelově (viz bod 18 tohoto usnesení). V této části jsou tedy rozhodnutí zcela nesprávná, nepodložená a nelogická.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se všemi těmito skutečnostmi náležitě zabývaly a jejich rozhodnutí žádným extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry na straně jedné a důkazy na straně druhé zatížena nejsou.
13. Krajský i vrchní soud ve svých rozhodnutích uvedly celou řadu skutečností, které podle nich opodstatňují závěr, že stěžovatel vyvedl z účtu společnosti hotovostními výběry částku 1 069 000 Kč a že účelem tohoto postupu bylo zmařit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce z majetku společnosti (viz body 37 až 46 rozhodnutí vrchního soudu a bod 37 rozhodnutí krajského soudu).
14. Tomuto závěru podle soudů nasvědčuje například to, že společnost brzy po vydání exekučního titulu pozbyla svůj majetek (byť již nevykonávala žádnou činnost a neměla zaměstnance), že převedla řadu smluv na společnost RAZDVATISK, s. r. o., (jejímž jediným společníkem byl v té době stěžovatel) nebo že se stěžovatel krátce po vydání exekučního titulu odvolal z funkce statutárního orgánu a valná hromada, které se zúčastnil pouze stěžovatel, zvolila do této funkce pana Arnošta Zemana, který se o společnost nezajímal, nikdy v ní nepůsobil a nic o ní nevěděl.
15. Dalších podobných indicií soudy uvedly ve svých rozhodnutích celou řadu (alespoň v obecnosti je vrchní soud shrnuje v druhé větě bodu 42 svého rozhodnutí). Skutkové závěry soudů, které stěžovatel svou ústavní stížností zpochybňuje, přitom ve světle všech těchto skutečností z hlediska ústavnosti plně obstojí - ať už jde o závěr, že stěžovatel peníze panu Arnoštu Zemanovi nepředal, že jsou tvrzení svědků nevěrohodná nebo že byly některé dokumenty vyhotoveny účelově.
16. Skutečnost, že soudy dospěly k jiným skutkovým závěrům, než jaké vyplývají z výpovědí dvou stěžovatelem zmiňovaných svědků a některých listin, nezpůsobuje to, že jsou jejich rozhodnutí protiústavní. To, že z některých důkazů vyplývá určitý závěr, totiž ještě neznamená, že k tomuto závěru musí ve výsledku soud dospět. Závěr o skutkovém stavu si soud utváří na základě všech důkazů - ne jen některých z nich. Všechny důkazy je navíc povinen hodnotit "jednotlivě" a zároveň "v jejich vzájemné souvislosti" (viz § 132 občanského soudního řádu).
17. Pokud tedy soud dospěje na základě jiných důkazů k závěru, že jsou svědci nevěrohodní, že byly některé písemnosti vyhotoveny účelově nebo že se děj odehrál jinak, než jak z těchto důkazů vyplývá, je nejen oprávněn, ale i povinen se od závěrů vyplývajících z těchto důkazů odchýlit (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1785/21 , bod 20; I. ÚS 2310/13, bod 19, či usnesení sp. zn. II. ÚS 3054/14 , bod 12; III. ÚS 1371/18, bod 10). Na způsobu, jakým to soudy v tomto případě učinily a jakým to ve svých rozhodnutích odůvodnily, přitom Ústavní soud neshledal nic protiústavního.
18. Stěžovatel přeceňuje význam, jaký soudy přikládaly tomu, že se pan Arnošt Zeman - slovy stěžovatele - "nevěnoval v dostatečné míře provozu společnosti". Stejně tak Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením, že se soudy se svědeckými výpověďmi "nevypořádaly jinak než pouhým konstatováním, že svědkům neuvěřily". Závěr, na jehož základě soudy dospěly k tomu, že svědci nevypověděli pravdu a že účetní doklady a předávací protokoly byly vyhotoveny účelově, opřely o konkrétní skutečnosti, které v rozhodnutích otevřeně popsaly (viz bod 14 tohoto usnesení), a své hodnocení nevěrohodnosti řádně odůvodnily (viz body 42 až 43 rozhodnutí vrchního soudu). Skutečnosti, které vzaly při rozhodování v potaz, přitom Ústavní soud považuje za relevantní a jejich posouzení za ústavně souladné.
19. Ústavní soud tedy shrnuje, že skutková zjištění a právní závěry obecných soudů nejsou zatížena žádnou z ústavněprávních vad, které stěžovatel namítá. III. 2 Nedostatečné vypořádání se s otázkou vymahatelnosti pohledávky
20. Stěžovatel tvrdí, že se vrchní ani krajský soud nevypořádaly s tím, že je pohledávka žalobce vůči společnosti vymahatelná, což brání vzniku zákonného ručení člena statutárního orgánu podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku. Skutečnost, že je pohledávka po společnosti vymahatelná - tedy že má společnost majetek, díky němuž by mohla pohledávku alespoň zčásti uspokojit - byla přitom pro úspěch stěžovatele zásadní. V řízení bylo prokázáno, že společnost vlastní majetek vysoké hodnoty. Ručení stěžovatele tak nemohlo vzniknout, protože by tím došlo k nedůvodnému znevýhodňování člena statutárního orgánu na úkor věřitele.
21. Tuto námitku stěžovatel uplatnil před vrchním i Nejvyšším soudem. Oba soudy se jí zabývaly a oba dospěly k závěru, že není důvodná (viz bod 31 rozhodnutí vrchního soudu a bod 4 až 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud.
22. Vrchní soud této námitce nevyhověl s odůvodněním, že předpokladem pro vznik zákonného ručení člena statutárního orgánu podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku není nevymahatelnost pohledávky (v té podobě, jak ji popisuje stěžovatel), ale že "se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci". Společnost přitom svůj dluh neuhradila ani na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, ani v následně zahájeném exekučním řízení. Zákonná podmínka v podobě nemožnosti domoci se plnění na společnosti tak byla podle vrchního soudu splněna (viz bod 31 jeho rozhodnutí).
23. I kdyby soudy stěžovatelův výklad § 159 odst. 3 občanského zákoníku přijaly, nijak by se to na výsledku řízení neprojevilo. Jak totiž k této námitce uvedl Nejvyšší soud, v řízení bylo zjištěno, že "exekutorovi se po podrobném a rozsáhlém šetření nepodařilo dohledat žádnou hotovost či reálně zpeněžitelný majetek společnosti [...], jež by mohl být použit na uhrazení pohledávky žalobce" (viz body 4 až 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu mající oporu v bodě 44 rozhodnutí vrchního soudu).
24. Stěžovatel mohl v ústavní stížnosti vysvětlit, proč je právní výklad učiněný vrchním soudem protiústavní, a tím závěry napadených rozhodnutí zpochybnit. Nic takového však neučinil. Stěžovatel na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu nijak nereaguje a neuvádí proti němu žádný argument. Namísto toho znovu namítá, že by z majetku společnosti bylo možné pohledávku či její část uspokojit. Jinými slovy, opětovně uvádí skutečnost, která podle vrchního a Nejvyššího soudu odporuje skutkovým zjištěním a která navíc podle vrchního soudu nehraje při vzniku ručitelského závazku roli.
25. Stěžovatel ve své argumentaci nezohledňuje okolnosti daného případu, nereaguje na argumentaci napadených rozhodnutí a namísto toho opakuje tvrzení, s nimiž se soudy již vypořádaly. Ústavní soud proto stěžovatelovu námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
26. Ústavní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu