Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem Přerov, Kratochvílova č. 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2008 č. j. 33 Cdo 540/2008-163, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. června 2007 č. j. 12 Co 38/2007-140, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. května 2005 č. j. 8 C 303/2004-69, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení a Ing. J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím výše označených soudů stěžovatel vytýká, že se v odůvodněních nevypořádala jak se všemi v řízení provedenými důkazy, tak i s odmítnutými důkazními návrhy. V tomto směru stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 124/97 a sp. zn. III. ÚS 188/99 , a tvrdí, že v projednávané věci obecné soudy nerespektovaly právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v citovaných nálezech. V rozhodování výše označených soudů lze prý spatřit libovůli, pokud odůvodnění rozhodnutí postrádá možnost jejich přezkoumání, a pokud "z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé".
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že smlouvu o půjčce peněz od vedlejšího účastníka uzavřel jako podnikatel z důvodu finanční tísně ve firmě, jíž byl zakladatelem a jediným jednatelem, přičemž tuto částku do své společnosti také vložil, jak prý vyplynulo z jím předloženého účetního dokladu. Tyto skutečnosti údajně jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nesprávně zhodnotily a vyvodily z nich i nesprávné právní závěry zejména ve vztahu k tvrzením stěžovatele, že šlo o pohledávku vzniklou v souvislosti s podnikatelskou činností obou účastníků, přičemž se tyto soudy nezabývaly rozdíly mezi půjčkou mezi fyzickými osobami a pohledávkou v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a také tím, zda stěžovatel byl za této situace ve sporu pasivně legitimován.
Stěžovatel tvrdí, že pokud soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu na výslech svědků - JUDr. P. a JUDr. O., aniž se výslovně s odmítnutím ve svých rozhodnutích vypořádaly, došlo v pravomocně skončeném řízení k pochybení spočívajícímu v tzv. opomenutém důkazu.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že v rozporu se skutečností zhodnotil dovolání jako formálně nepřípustné, neboť posoudil stěžovatelem uplatněný dovolací důvod pouze jako polemiku se skutkovými zjištěními, nikoli s právními závěry těchto soudů.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal (mimo jiné) zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. K tomu, aby dovolání bylo ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jen v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě do 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z citovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zjišťuje, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.), je pak možno z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.
Naopak nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního právního významu.
Jestliže tedy stěžovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, přičemž přípustnost sice formálně dovozoval z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale fakticky zpochybňoval skutkové závěry soudů obou nižších stupňů, pak tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jak uvádí dovolací soud. Stejně pak tvrzené pochybení při hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., což přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 , které uvádí, že podmínka podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatel zpochybnil pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnil právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolací soud mimořádný opravný prostředek odmítl proto, že jej neshledal přípustným.
Ostatně závěr dovolacího soudu o "faktickém" stěžovatelem uplatněném dovolacím důvodu lze vztáhnout k projednávané ústavní stížnosti. I zde sice stěžovatel zpochybňuje správnost právního závěru soudů obou stupňů, podstatou ústavní stížnosti je však tvrzení směřující do oblasti dokazování (opomenuté důkazy, nesprávně resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Proto si stěžovatel tímto postupem neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za této procesní situace bylo potřebné 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu prvního stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Pokud se týká tvrzení stěžovatele o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to jak z hlediska pochybení v dokazování, tak i pro údajně nedostatečné, tedy nepřezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností, Ústavní soud tyto námitky za opodstatněné nepokládá.
Soud prvního stupně pro své skutkové zjištění "o půjčce v rodině" vycházel nejen z výslechu svědků, zejména Mgr. Z. V. - manželky stěžovatele, která byla s okolnostmi půjček dobře obeznámena a navíc neměla důvod proti stěžovateli vypovídat nepravdu, tak i Ing. R. T. a řady listinných důkazů. S námitkou o údajně opomenutých důkazech nelze souhlasit, neboť již výše označený soud poukázal ve svém rozhodnutí na výpověď stěžovatele, který připustil, že navrhovaný svědek JUDr. P. sice sepsal společenskou smlouvu, ale jinak se žádných ústních jednání o vkladu a zaplacení nástrojů neúčastnil. Tento soud zdůraznil, že pro dostatečné prokázání skutkového stavu nebylo nutné již další navrhované důkazy provádět či provedené důkazy hodnotit, neboť by již nemohly vyvrátit výše uvedená skutková zjištění a jsou pro závěry tohoto soudu bez významu.
Rovněž odvolací soud dostál svým zákonným povinnostem a v odůvodnění svého rozhodnutí stručně a jasně vysvětlil, z jakých důvodů neshledal tvrzení stěžovatele za opodstatněné, přičemž se zabýval i námitkami stěžovatele ve vztahu k neprovedeným důkazům. Z těchto důvodů nemůže Ústavní soud souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy v projednávané věci porušily ústavně zaručené práva a svobody stěžovatele, resp. že porušily i článek 95 odst. 1 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a současně ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu