Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. D. a nezl. M. D., obou zastoupených P. D. a M. D., obou právně zastoupených JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., advokátkou se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2022 č. j. 1 Ao 1/2022-65, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na respektování soukromého života v podobě práva na informační sebeurčení zaručené čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny. Stěžovatelé dále namítají porušení zásady rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatelé se v řízení před Nejvyšším správním soudem domáhali zrušení či vyslovení nezákonnosti čl. IV bodu 1 a čl. VII bodu 2 mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 1. 2022 č. j. MZDR 1515/2022-2/MIN/KAN (dále jen "napadené opatření") vydaného na základě § 69 odst. 1 písm. i), § 69 odst. 2 a § 94a odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a podle § 2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů.
3. Článek IV bod 1 napadeného opatření stanoví: "Škola bez zbytečného odkladu po získání výsledků preventivních antigenních testů zašle, není-li dále stanoveno jinak, příslušné krajské hygienické stanici nebo Hygienické stanici hlavního města Prahy (dále jen "krajská hygienická stanice") prostřednictvím aplikace Covid Forms Application (dále jen "CFA") elektronický soubor ve formátu xlsx nebo csv obsahující seznam dětí, žáků nebo studentů, kteří byli ve škole testováni a měli pozitivní výsledek preventivního antigenního testu, a to s uvedením údajů o jejich jméně a příjmení, kontaktním telefonním čísle, rodném čísle, datu narození, kódu zdravotní pojišťovny, kontaktní e-mailové adrese, obci bydliště a PSČ a státním občanství a datu provedení tohoto testu, a dále identifikační údaje školy."
4. Článek VII bod 2 napadeného opatření stanoví: "Škola bezodkladně informuje telefonicky nebo e-mailem příslušnou krajskou hygienickou stanici o skutečnosti zjištěné podle bodu 1. Škola dále zašle příslušné krajské hygienické stanici prostřednictvím CFA elektronický soubor ve formátu xlsx nebo csv obsahující seznam dětí, žáků nebo studentů, a zaměstnanců školy, kteří byli školou ve spolupráci s krajskou hygienickou stanicí vyhodnoceni jako epidemiologicky významný kontakt dítěte, žáka nebo studenta nebo pedagogického pracovníka uvedených v bodu 1, a to s uvedením údajů o jejich jméně a příjmení, kontaktním telefonním čísle, rodném čísle, datu narození, kódu zdravotní pojišťovny, kontaktní e-mailové adrese, obci bydliště a PSČ a státním občanství, datu kontaktu s dítětem, žákem nebo studentem nebo pedagogickým pracovníkem uvedeným v bodu 1 a identifikační údaje školy. Krajská hygienická stanice provede epidemiologické šetření, včetně vyhodnocení rizik a přijme adekvátní protiepidemická opatření k zabránění šíření nákazy. V případě, že krajská hygienická stanice rozhodne o provedení preventivního screeningového testování dětí, žáků nebo studentů a zaměstnanců školy na vyšetření přítomnosti viru SARS-CoV-2 v ohnisku nákazy, které bylo vymezeno krajskou hygienickou stanicí na základě epidemiologického šetření, je škola jí povinna bezodkladně zaslat postupem podle věty druhé údaje těchto dětí, žáků nebo studentů a zaměstnanců, a to v rozsahu údajů o jejich jméně a příjmení, kontaktním telefonním čísle, rodném čísle, datu narození, kódu zdravotní pojišťovny, kontaktní e-mailové adrese, obci bydliště a PSČ a státním občanství."
5. Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem odmítl návrh stěžovatelů v části týkající se čl. IV bodu 1 napadeného opatření (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatelů v části týkající se čl. VII bodu 2 mimořádného opatření (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
7. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají závěr Nejvyššího správního soudu o nedostatku aktivní procesní legitimace ve vztahu k čl. IV bodu 1 napadeného opatření. V odmítnutí této části návrhu spatřují porušení práva na soudní ochranu. Mají za to, že podle zásady in dubio pro libertate neměli mít povinnost absolvovat alternativu k povinnosti podstoupit test ve škole, tj. povinnost absolvovat antigenní či PCR test mimo budovu školy či povinnost nosit ochranný prostředek dýchacích cest. Pokud by ve škole testováni byli a jejich výsledek byl pozitivní, škola by porušila jejich právo na informační sebeurčení.
8. Ve vztahu k výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud mylně vyhodnotil charakter údajů sdělovaných školou hygienické stanici v rozporu s příslušným ustanovením nařízení (EU) 2016/679, obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Domnívají se, že údaj o kontaktu s pozitivně testovanou osobou představuje údaj o podezření na nákazu, a tedy údaj o zdravotním stavu. Stěžovatelé uvádějí, že žádný relevantní vnitrostátní předpis neobsahuje zvláštní opatření pro zajištění práv a svobod subjektu údajů ve smyslu § 78 GDPR. Stěžovatelé dále namítají, že požadavek na současné uvedení data narození a rodného čísla je excesivní a v rozporu se zásadou minimalizace údajů. K porušení zásady rovnosti stěžovatelé bez bližšího odůvodnění uvádějí, že v průběhu řízení bylo straněno odpůrci, tedy ministerstvu zdravotnictví.
9. Stěžovatelé dále namítají, že vyvěšením v záhlaví citovaného rozsudku na úřední desce soudu došlo k porušení jejich práva na informační sebeurčení. Stěžovatelé upozorňují, že nařízení GDPR se vztahuje i na činnost soudů; osobní údaje mohou být zpracovány na základě souhlasu subjektu údajů nebo s ohledem na legitimní zájem stanovený právními předpisy. Stěžovatelé mají za to, že soud měl jejich osobní údaje před publikací na úřední desce anonymizovat. Zveřejněním na úřední desce se může dle názoru stěžovatelů s jejich osobními údaji seznámit neomezený počet osob po neomezeně dlouhou dobu; navíc pro soudní řízení není uvedení jejich osobních údajů podstatné. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na instrukci ministerstva spravedlnosti k poskytování informací o soudních řízeních, dle které povinný subjekt znečitelní příjmení, adresu a datum narození fyzických osob. Zveřejnění jejich osobních údajů na úřední desce je dále dle stěžovatelů v rozporu se zásadou minimalizace obsaženou v čl. 5 nařízení GDPR. Dále stěžovatelé odkazují na návrh vyhlášky o zveřejňování soudních rozhodnutí, dle které je pseudonymizaci třeba provést tak, aby z textu zveřejňovaného rozhodnutí nebylo možné identifikovat konkrétní fyzické osoby.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
13. Ohledně posouzení aktivní procesní legitimace stěžovatelů ve vztahu k části návrhu týkající se čl. IV bodu 1 napadeného opatření, Ústavní soud připomíná, že posouzení splnění procesních podmínek je ve výlučné pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu. Nejvyšší správní soud stěžovatelům podrobně vysvětlil, že předávání osobních údajů podle čl. IV bodu I napadeného opatření se týká pouze těch žáků, kteří podstoupili preventivní antigenní test podle čl. II tohoto opatření. Návrh stěžovatelů neobsahoval žádná tvrzení, z nichž by vyplývalo, že stěžovatelé ve škole podstoupili preventivní antigenní testování podle čl. II napadeného opatření. Nepředestřeli tak žádnou argumentaci na podporu tvrzení, že předmětnou částí napadeného opatření byli dotčeni na svých právech. Z hlediska práva na soudní ochranu Ústavní soud považuje odůvodnění Nejvyššího správního soudu za udržitelné.
14. Ve vztahu k výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku stěžovatelé pouze pokračují v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v předchozím řízení. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší správní soud již veškeré argumenty stěžovatelů vypořádal, přičemž z hlediska ústavního pořádku shledává jeho závěry udržitelnými. Námitkou týkající se porušení zásady rovnosti účastníků řízení se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť ji stěžovatelé nijak nekonkretizovali.
15. Pokud jde o namítaný zásah do práva stěžovatelů na nedotknutelnost soukromí uveřejněním napadeného rozsudku na úřední desce Nejvyššího správního soudu včetně jména, příjmení a adresy trvalého pobytu stěžovatelů, Ústavní soud konstatuje, že předmětnou námitkou stěžovatelé nebrojí proti napadenému rozhodnutí, nýbrž proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soud je však vázán petitem ústavní stížnosti [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.) a rozsáhlá judikatura na něj navazující], kterým stěžovatelé požadují pouze zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, a proto se nemohl danou námitkou blíže zabývat. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že osobní údaje byly Nejvyšším správním soudem zveřejněny na úřední desce pouze po dobu nezbytně nutnou ke splnění ústavním pořádkem dané podmínky veřejnosti soudních rozhodnutí. Na webových stránkách Nejvyššího správního soudu je již napadené rozhodnutí anonymizováno.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost ve vztahu k v záhlaví citovanému rozsudku odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu