Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Kafkou, se sídlem advokátní kanceláře Schulmann & Stachová, Praha, Valentinská 92/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 68 Co 51/2015-517, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 34 EXE 118/2011-504, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 34 EXE 118/2011-504, které bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 68 Co 51/2015-517, byl zamítnut návrh stěžovatelky (jakožto povinné) na odklad exekuce vedené proti stěžovatelce, jakožto povinné, k vymožení povinnosti vyklidit specifikovaný byt o velikosti 2 + 1 a přestěhování povinné do náhradního ubytování, jakož i exekuce na majetek povinné pro náklady exekuce a náklady oprávněné.
3. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Soud prvního stupně zkoumal naplnění podmínky ustanovení § 54 odst. 6 exekučního řádu, podle kterého soud odloží provedení exekuce mj. tehdy, bylo-li zahájeno řízení o zastavení exekuce, z jehož průběhu a stavu lze na pravděpodobnost zastavení exekuce důvodně usuzovat, tj. že zastavení exekuce se jeví jako do jisté míry pravděpodobné. Exekuční soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že probíhající civilní řízení (určovací řízení, excindační řízení) mohou mít vliv na probíhající exekuční řízení.
Naopak má za to, že tato civilní řízení, zahájená nikoli na návrh stěžovatelky, nemohou mít za následek zastavení exekučního řízení. Rovněž odvolací soud je toho názoru, že podmínky odkladu exekuce nebyly splněny. Na základě bývalým manželem stěžovatelky podané určovací žaloby o určení nájemního práva k vyklizovanému bytu nelze vyvozovat očekávání, že by exekuce vyklizením bytu mohla být zastavena, a to nejen s ohledem na skutková zjištění soudů učiněná v nalézacím řízení, ale především proto, že ani pozitivní rozhodnutí v řízení o určení práva nemůže mít ve vztahu k exekučnímu řízení vedenému proti stěžovatelce žádný význam, neboť ta není účastníkem řízení o určení nájemního práva.
Nelze proto očekávat, že by exekuce měla být zastavena. Totéž se dle odvolacího soudu týká i excindačního řízení, neboť výsledek řízení zahájeného před soudem prvního stupně třetí osobou nemůže mít za následek zastavení této exekuce.
13. Ústavní soud v závěrech obecných soudů o tom, že nebyla splněna podmínka pro odklad exekuce, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit právo na spravedlivý proces stěžovatelky. K takovým závěrům by bylo možné dospět jedině tehdy, pokud by v úvahách obecných soudů absentoval jakýkoli rozumný důvod "očekávání" ve smyslu § 266 odst. 2 občanského soudního řádu, že řízení o určovací žalobě třetí osoby může vést k určení vlastnického či jiného (v posuzovaném případě nájemního) práva k předmětnému bytu, a tak k odstranění vykonávaného titulu. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
14. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 173/2003 bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č. j. 10 C 173/2003-53, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, č. j. 19 Co 539/2009-187, soud prvního stupně přivolil žalobci (Městské části Praha 6) k výpovědi žalované z nájmu předmětného bytu, a to z toho důvodu, že žalovaná (stěžovatelka) po dobu výrazně delší než 3 měsíce hrubě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to od roku 1999.
15. Povinnost stěžovatelky k vyklizení bytu založená vykonatelným soudním rozhodnutím není závislá na existenci práva nájmu třetí osoby. Stěžovatelka sama není účastníkem ani určovacího řízení, ani řízení excindačního. Jinými slovy, předmětem určovacího/excindačního řízení není konkrétní právo stěžovatelky k uvedenému bytu. Své právo odvozuje pouze ze skutečnosti, že probíhá určovací řízení, které bylo zahájeno na návrh bývalého manžela stěžovatelky a kterým se tento domáhá určení, že mu svědčí nájemní právo k vyklizovanému bytu. To však samo o sobě nemůže naplnit podmínku ustanovení § 54 odst. 6 exekučního řádu.
16. Závěrem Ústavní soud podotýká, že pokud by v řízení o určení nájemního práva bývalého manžela stěžovatelky k vyklizovanému bytu došlo k rozhodnutí svědčícímu bývalému manželovi, na základě stěžovatelkou tvrzených skutečností nic nebude bránit tomu, aby se do předmětného bytu z titulu svého práva spolubydlení znovu nastěhovala.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení stěžovatelce (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2015
Vladimír Kůrka v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu