Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pila Bavory, spol. s r.o., se sídlem Bavory 160, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 194/2021-155 ze dne 27. 1. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a HAPPYCATERING s.r.o., sídlem Hlavní 101, Dolní Dunajovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla žalovanou v řízení o žalobě z rušené držby vedeném před Okresním soudem v Břeclavi. Vedlejší účastnice se žalobou podle § 1007 občanského zákoníku ve spojení s § 176 a násl. občanského soudního řádu po stěžovatelce domáhala vydání sedmdesáti movitých věcí. Okresní soud rozhodl usnesením č. j. 7 C 177/2021-68 ze dne 2. 8. 2021 tak, že žalobu vedlejší účastnice v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 4 356 Kč (II. výrok). Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání.
3. Krajský soud v Brně o odvolání vedlejší účastnice rozhodl tak, že v části výrok I. okresního soudu změnil a nařídil stěžovatelce vydat vedlejší účastnici movité věci popsané v žalobě pod čísly 1, 2, 9?13, 15, 17, 18?23, 25, 28, 30, 33, 34, 37?40, 46, 49, 51?54, 56?58, 60, 62, 64, 66 a 67. Výrokem II. krajský soud zbývající část výroku I. okresního soudu, kterou byl zamítnut návrh vedlejší účastnice k movitým věcem označeným v žalobě pod č. 3?8, 14, 6, 24, 26, 27, 29, 31, 32, 35, 36, 41?45, 47, 48, 20, 55, 59, 61, 63, 65, 68?70, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů krajský soud nerozhodoval, uvedl, že v dalším řízení okresní soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení, přičemž odkázal na § 224 odst. 3 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud ve výroku I. napadeného usnesení, ale také ve výroku II., označil věci, ohledně kterých bylo rozhodováno, v některých případech odlišně od označení věcí v žalobě. K upřesnění přitom došlo na základě výzvy ze strany krajského soudu. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud vyzval vedlejší účastnici k upřesnění označení věcí, které považoval za neurčité, ale zároveň toto označení považoval za dostatečně určité, aby jej srovnal s uvedenými přípisy a konstatoval, že u těchto movitých věcí k rušení držby došlo.
Stěžovatelka namítá, že v důsledku upřesnění označení věcí a jeho nekritického převzetí odvolacím soudem došlo k faktickému rozšíření návrhu vedlejší účastnice. Dodává, že přestože krajský soud umožnil vedlejší účastnici upřesnit její původní žalobu o dodatečné označení věcí a současně ji vyzval, aby prokázala svoji poslední pokojnou držbu, je podle jejího názoru z několika položek zřejmé, že se krajský soud blíže nezabýval doklady, které k doložení své držby soudu předložila.
5. Podle stěžovatelky dále byla krajským soudem nesprávně, resp. nedostatečně zohledněna skutečnost, že k některým věcem stěžovatelka vůči vedlejší účastnici uplatnila zadržovací právo. Vzhledem k tomu, že v řízení o žalobě z rušení držby se zkoumá svémocné rušení držby, je stěžovatelka toho názoru, že právě existence uplatnění zadržovacího práva svémocné vypuzení z držby vylučuje. Stěžovatelka má za to, že krajský soud nesprávně hodnotil otázku, zda vypuzení z držby bylo skutečně svémocné. Stěžovatelka dodává, že vedlejší účastnice v žalobě předložila tvrzení, v nichž se v části předmětných věcí neoznačila jako držitelka, když současně vyplynulo, že měla některé věci pouze v detenci.
6. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal soudní spis vedený u okresního soudu a dále vyžádal vyjádření krajského soudu. Krajský soud ve svém vyjádření pouze jednou větou odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádnou argumentaci, Ústavní soud je stěžovatelce k replice nezasílal.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu jako celek, přestože výrokem II. bylo rozhodnuto o zrušení části usnesení okresního soudu. V tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení dosud neskončilo a dále pokračuje před obecnými soudy. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že podmínkou zahájení řízení o ústavní stížnosti je pravomocně skončené předchozí řízení (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. II. ÚS 300/97 ze dne 15. 3. 1999). Ústavní stížnost je ve zbývající části, směřující proti výroku I. napadeného usnesení, přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Při přezkumu rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby vychází Ústavní soud z obdobných východisek jako v případě posuzování podmínek pro vydání předběžného opatření. S ohledem na zásadu zesíleného sebeomezení při přezkumu nemeritorního (či v daném případě "kvazimeritorního") rozhodnutí Ústavní soud aplikuje jen omezený test ústavnosti a posuzuje, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019).
11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu ani v rozhodnutí odvolacího soudu takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky. O příslušnosti obecných soudů k vydání napadeného rozhodnutí, ani o zákonném podkladu rozhodnutí není v posuzovaném řízení sporu (stěžovatelka tyto podmínky ostatně nerozporuje). Ústavní soud ve věci neshledal ani projev svévole.
12. Ve stěžovatelčině věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, přičemž krajský soudy zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Krajský soud provedl v odvolacím řízení dokazování a v napadeném usnesení podle Ústavního soudu vysvětlil, proč změnil I. výrok usnesení okresního soudu. Krajský soud uvedl, že ve vztahu k movitým věcem, k jejichž vydání vedlejší účastnice vyzvala stěžovatelku a ohledně kterých stěžovatelka uplatnila zadržovací právo (s výjimkou věcí již předaných), prokázala vedlejší účastnice svoji poslední pokojnou držbu i její rušení ze strany stěžovatelky.
13. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Lze dodat, že s ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází v řízení ani k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby (žalovaný může toliko namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil ? srov. § 1007 odst. 1 občanského zákoníku), ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu.
Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů (srov. § 177 občanského soudního řádu) v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Stěžovatelce, které bylo pravomocným rozhodnutím uloženo vydání movitých věcí vedlejší účastnici, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstala zachována možnost podat proti vedlejší účastnici žalobu a v následném petitorním řízení prokazovat, že žalovaná neoprávněně zasahuje do jejích věcných práv.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu