Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Blaženy Sklenářové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem, sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2023 č. j. 22 Cdo 611/2023-140, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2022 č. j. 71 Co 197/2022-110 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. dubna 2022 č. j. 8 C 124/2021-84, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a obce H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo hrubě zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu) garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 4. 2022 č. j. 8 C 124/2021-84 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. X1 o výměře 120 m2 v k. ú. H., dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení žalované ve výši 15 646 Kč.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2022 č. j. 71 Co 197/2022-110 potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání představuje pouhou polemiku se závěry krajského soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolání stěžovatelky obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyly ve lhůtě odstraněny dle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, proto se Nejvyšší soud nemohl dovoláním po věcné stránce zabývat.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v předchozích uplatněných opravných prostředcích i žalobách tvrdí, že v její věci bylo vydáno nespravedlivé rozhodnutí a dlouhodobě nejsou chráněna její ústavně zaručená práva. V řízení před obecnými soudy prokázala, že jí platně vzniklo právo osobního užívání k předmětnému pozemku, které se k 1. 1. 1992 změnilo na vlastnické právo, ale v evidenci katastru nemovitostí je jako vlastník uvedena obec H. Dále vyslovila přesvědčení, že pozemek užívala v dobré víře, resp. poctivém úmyslu, a proto vlastnické právo měla nabýt ze zákona vydržením, proto se stěžovatelka domáhá ochrany proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva. Stěžovatelka má za to, že argumentace obecných soudů je účelová a přepjatě formalistická, odhlížející od reálných společenských vztahů, přičemž se dovolává ochrany Ústavním soudem. Rozhodnutí obecných soudů, které popírá nabytí vlastnického práva za zákona od 1. 1. 1992 je nespravedlivé, nezákonné, popírá zásady logického uvažování, a je tak v rozporu s právem na soudní ochranu. Obec nemohla nabýt vlastnictví k pozemku, který patří jinému, a pouhá realizace veřejné komunikace nemůže založit oprávněnou držbu a zpochybnit její vlastnictví pozemku. Navíc takovým postupem byla poskytována ochrana vedlejší účastnici řízení, která způsobila stěžovatelce škodu neoprávněným záborem jejího pozemku a omezeným přístupem k vlastnímu domu.
6. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s uvedenou argumentací obou obecných soudů, když ani Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil. Dle přesvědčení stěžovatelky je usnesení Nejvyššího soudu odůvodněno nesrozumitelně, rozporuplně, obsahuje nepřípustný formalismus a nezájem přispět k právnímu vyřešení konkrétního právního problému. Ve věci stěžovatelky pokračují nespravedlivé procesy, nesprávná aplikace práva, není poskytována právní ochrana vlastnickému právu, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto je nutné vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V této souvislosti je nutné zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu nikoli každé porušení zákona zakládá neplatnost právního úkonu, resp. jednání [viz např. nález ze dne 6.
4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04
(N 75/37 SbNU 63); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18
(N176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Obsah ústavní stížnosti sestává z totožných námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů a rozhodnutím ve věci samé. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a s jejich nosným závěrem souhlasí.
10. Ústavní soud podotýká, že nemůže přehlédnout opakování stejné argumentace, jakou stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy, které se zabývaly stejnou věcí. Obecné soudy o vlastnictví předmětného pozemku stěžovatelky již několikrát rozhodovaly, když žalobou z roku 2004 se domáhala určení, že předmětný pozemek spadá do dědictví, žalobou ze dne 7. 4. 2010 se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované zaměřit a určit hranice v terénu, žalobami ze dne 23. 6. 2014 a ze dne 24. 5. 2017 se domáhala určení jejího vlastnického práva. Poslední dvě žaloby byly zastaveny pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka tak navíc činí za situace, kdy vedlejší účastnice je podle zápisu v katastru nemovitostí vlastnicí předmětného pozemku a její vlastnické právo (patrně) již nikdo kromě stěžovatelky nezpochybňuje a obecnými soudy nebylo nikdy rozhodnuto, že by zápis vlastnického práva byl nesprávný.
11. V souvislosti s námitkou formalistického přístupu obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka domáhá ústavněprávní ochrany, aniž by jí svědčilo jakékoli právo vlastnit sporný pozemek, jak vyplynulo z řízení před obecnými soudy a jak bude uvedeno dále. Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila rozhodnutí Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV ve Vsetíně ze dne 11. 12. 1969, kterým bylo povoleno vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, a to 120 m2 z pozemku parc. č. X2, kterým byl povolen převod 120 m2 potřebných na stavbu příjezdové cesty do osobního užívání. Z obsahu uvedené listiny vyplynulo, že "Toto povolení neřeší otázku majetkoprávní a je proto nutno v tomto směru postupovat dle příslušných platných předpisů". Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že předmětný pozemek nebyl nikdy oddělen a převod mezi rodiči a stěžovatelkou dokončen, a proto jí nevzniklo právo osobního užívání pozemku.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu uvádí, že stěžejní otázkou bylo určení, že je vlastnicí sporného pozemku, protože jí vzniklo právo osobního užívání, které se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. Rodiče stěžovatelky požádali příslušný úřad geodézie o zaměření části pozemku v jejich vlastnictví parc. č. X2 v k. ú. H. s tím, že tato část bude přidělena stěžovatelce a jejímu manželovi k vybudování cesty, přičemž tato žádost byla schválena MNV H. Stěžovatelka požádala s manželem o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, což se stalo rozhodnutím o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě, a to 120 m2 z pozemku parc.
č. X2 ke dni 11. 12. 1969. Do osobního užívání byl povolen převod 120 m2 potřebných na stavbu příjezdové cesty. Územním rozhodnutím č. 260/70-69 bylo povoleno umístění cesty na pozemku parc. č. X2 o výměře 120 m2, jako vlastníci byli uvedeni rodiče stěžovatelky. Záměr rodičů převést na stěžovatelku část pozemku parc. č. X2 byl dle přesvědčení stěžovatelky tímto prokázán, avšak zvažovaná část pozemku nebyla nikdy formálně oddělena a převedena na stěžovatelku. Geometrickým plánem ze dne 16. 6. 1971 měl být pozemek parc.
č. X2 rozdělen na pozemky parc. č. X2, X1 a X3, přičemž pozemek parc. č. X1 ve výměře 161 m2 byl označen jako cesta. K rozdělení pozemku parc. č. X2 a převodu nově vzniklého pozemku parc. č. X1 na stěžovatelku prokázáno nebylo. Rozdělení pozemku parc. č. X2 a převod nové části parc. č. X1 mezi rodiči a stěžovatelkou nebyl dokončen. Odstupní smlouvou formou notářského zápisu ze dne 29. 5. 1974 odstoupili rodiče stěžovatelky pozemek parc. č. X2 na nabyvatele Františka a Boženu Slováčkovy. V roce 1977 byl vyhotoven geometrický plán na rozdělení pozemku parc.
č. X2 na pozemky parc. č. X2 louka, parc. č. X1 cesta, parc. č. X3 louka. Nabyvatelem pozemku parc. č. X1 je uveden Československý stát - MNV H. Darovací smlouvou ze dne 24. 8. 1982 manželé Slováčkovy darovali pozemek parc. č. X2 Miladě Daňové. Ta posléze na základě výše uvedeného geometrického plánu z roku 1977 prodala pozemek parc. č. X1 státu smlouvou ze dne 19. 12. 1982. Stát pozemek parc. č. X1 vlastnil od roku 1982. Územním rozhodnutím z 30. 3. 1995 bylo Městským úřadem Vsetín, odbor výstavby, na návrh obecního úřadu H.
rozhodnuto o povolení umístění stavby - 19 rodinných domů, včetně inženýrských sítí, a to mimo jiné i na pozemku parc. č. X1. Z výše uvedeného vyplynulo, že stěžovatelce nevzniklo právo osobního užívání pozemku a ani neprokázala, že by byla v dobré víře, že jí pozemek parc. č. X1 náleží, jak dovodily obecné soudy z jednání stěžovatelky. Stěžovatelka užívala pozemek, o němž věděla, že není evidován jako její vlastnictví a jež je užíván pro účely místní komunikace. Nepoctivý úmysl stěžovatelky je zřejmý, proto pozemek parc.
č. X1 dle § 1095 občanského zákoníku nevydržela, protože jej neužívala v poctivém úmyslu po dobu 20 let, v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (body 13-15).
13. Pokud jde o námitky stěžovatelky polemizující s postupem Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož uplatnění klade platná právní úprava poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)].
14. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Na tom nic nemění ani námitky stěžovatelky, které jsou nesouhlasem s rozhodnutími obecných soudů.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a že dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu