Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. J. M., a b/ M. Š., zastoupených JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3.května 1606, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 10. 2005, č.j. 18 Co 408/2005-94,a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 7. 2005, č.j. 4 C 69/2004-73, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včasném podání, jež splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která vydaly v jejich občanskoprávní věci obecné soudy. Tvrdí, že jejich postupem došlo "k porušení procesních pravidel zásahem do vlastnického práva, do práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces", zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 11, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelé (coby spoluvlastníci pozemkové parcely č. 29/1 v katastrálním území Kostelec u Heřmanova Městce) se žalobou domáhali uložení povinnosti žalovaným (Obci Kostelec u Heřmanova Městce a Lesům České republiky, s.p. Hradec Králové) společně a nerozdílně vyklidit lesní pozemek parc. č. 29/1 v části, kde se nachází "skládka komunálního odpadu" a tuto část pozemku na své náklady zrekultivovat.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta a k odvolání stěžovatelů odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Oba soudy vycházely z toho, že v dané věci nejsou žalovaní pasivně legitimovanými subjekty, jimž by ze zákona (občanského zákoníku, zákona o půdě a zákona o odpadech) vyplývala povinnost k "vyklizení" a k "rekultivaci pozemku" stěžovatelů a není ani jinak založen právní vztah, z nějž by pro ně taková povinnost vyplývala.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), požádali o vydání pozemků v katastrálním území Kostelec u Heřmanova Městce, včetně pozemku předmětného; při jeho fyzické prohlídce však zjistili, že na něm byla občany obce (první žalované) založena tzv. "černá skládka", a to s "tichým souhlasem" správce pozemku Lesy ČR s.p. (druhého žalovaného).
Proto pozemek odmítli fyzicky převzít a od počátku požadovali "řešení vzniklé skládky". Za této situace obecné soudy podle jejich názoru nerespektovaly ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech, podle kterého je za původce odpadu vznikajícího na území obce považována tato obec, a ohledně druhého žalovaného pominuly § 22 zákona o půdě, resp. okolnost, že neprovedl odpovídající pozemkové úpravy. Podle stěžovatelů nebylo dbáno toho, že zákon o půdě je lex specialis a má "přednost" před úpravou obecnou, a to zejména vzhledem k jeho účelu a smyslu, tj. aby oprávněným osobám nebyla při jeho aplikaci orgány veřejné moci způsobena další křivda.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.
I kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovateli nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Ústavní soud nevidí důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný. Rozhodnými jsou zde závěry obou soudů, že žalovaní nejsou v dané věci pasivně legitimovaní.
Co do první žalované (obce) nelze ničeho vytýkat názoru, že ani zákony o odpadech (srov. § 2 odst. 7, § 5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 238/1991 Sb., § 2 odst. 12 zákona č. 125/1997 Sb., případně § 4 písm. p/ zákona č. 185/2001 Sb.) nezakládají pro ni ve vztahu ku dotčenému "odpadu" ve vztahu k stěžovatelům povinnost "k vyklizení pozemku", jestliže zjevně nejde o odpad "komunální", jak je v těchto předpisech vymezen, a že ani jinak zákon neukládá obci povinnost chránit cizí nemovitosti před ukládáním odpadu (skládky, navážky apod.).
Ohledně druhého žalovaného soudy přiléhavě vycházely především ze zákona o půdě, zejména z ustanovení § 22 odst. 8, a jím založeného nájemního vztahu, jeho skončení výpovědí žalovaného a důsledků zániku tohoto vztahu. Lze sice mít za to, že úvahy ve smyslu § 126, § 135c, resp. § 683 obč. zák. jsou spíše nadbytečné, na dosažených závěrech se tím však ničeho nemění. Výsledek sporu je předznamenán již specialitou zákona o půdě, a jeho principem je, že se pozemek vydává ve stavu, ve kterém se nachází ku dni, který je pro jeho vydání rozhodný.
Případné znehodnocení "navážkou", "skládkou" atp., k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil, a tak tomu v dané věci není. Z nezpochybněných skutkových zjištění se též podává, že ku vzniku tvrzené "skládky" nedošlo ani v období trvání ze zákona vzniklého nájemního vztahu, a nejde tedy ani o škodu vzniklou - podle § 5 odst. 3 zákona o půdě - nesplněním povinnosti s věcí nakládat "s péčí řádného hospodáře" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 595/99, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1362/99, resp. sp. zn. 28 Cdo 2047/2001).
Není-li zjevné nesprávnosti, nemůže mít rozumnou oporu ani úvaha, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle, potažmo dotčeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, a tím "upřeno" jejich právo vlastnické, jakož i právo podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost. Právní názor, že žalované osoby nejsou v této právní věci pasivně legitimovanými, obecné soudy smysluplně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, a za excesivní (svévolný) jej pokládat nelze.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu