Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Martina Urmana, a Libuše Urmanové, společně zastoupených Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, sídlem Malinovského nám. 603/4, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2025 č. j. 13 Co 14/2025-72, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti QI investiční společnost, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 8. 2024 č. j. 15 C 172/2024-54, plyne, že v posuzované věci vzala žalobkyně - vedlejší účastnice po zahájení řízení žalobu na zaplacení 141 255,40 Kč příslušenstvím, představující odměnu za právní zastoupení ve sporu se společností TH-SYSTEM, v celém rozsahu zpět, jelikož žalovaní - stěžovatelé po podání žaloby uhradili žalovanou částku i s úroky z prodlení. Proto obvodní soud řízení zastavil a s odkazem na § 143 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vedení soudního řízení vyvolala vedlejší účastnice svým chováním v rámci předsoudní komunikace, protože neposkytla stěžovatelům potřebnou součinnost (nepředložila vyúčtování) k posouzení oprávněnosti jejího nároku (jakkoliv byl oprávněný).
3. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu ve výrocích o nákladech řízení a naopak stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici jak náhradu nákladů řízení ve výši 38 732 Kč (výrok I.), tak i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 582 Kč (výrok II.). Soud uzavřel, že užití § 143 o. s. ř. na danou věc nedopadá a není možné jej aplikovat; úvahy obvodního soudu o průběhu komunikace či předložení vyúčtování označil za irelevantní. Městský soud o nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jelikož neshledal žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, odůvodňující použití § 150 o. s. ř. Dodal, že důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. nemůže být tvrzení stěžovatelů, že byli ochotni ke smírnému vyřešení sporu, ale nemohli nárok posoudit pro absenci relevantních dokladů. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z úspěchu vedlejší účastnice (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.).
4. Stěžovatelé namítají, že by neměli nést náklady řízení, jestliže před podáním žaloby objektivně nemohli zjistit ani ověřit existenci pohledávky, kterou měli hradit (o podklady k platbě žádali již před zahájením řízení s "příslibem úhrady"). Pohledávku přitom uhradili obratem poté, co jim byly tyto podklady předloženy v soudním řízení. V ústavní stížnosti poukazují na judikaturu Ústavního soudu, v níž je poukazováno na mechanické a slepé užívání ustanovení týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení při zastavení řízení bez ohledu na konkrétní okolnosti případu [nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17
(N 115/89 SbNU 749)]. Obdobu nyní posuzované věci stěžovatelé spatřují v nálezu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20
(N 136/100 SbNU 499), ve kterém šlo o případ zbytečného zahájení řízení, přitom postačovalo vyzvat druhou stranu sporu k doložení předmětných listin. Podle stěžovatelů však městský soud přistoupil k mechanické aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř. a nezohlednil přístup stěžovatelů, kteří byli ochotni pohledávku uhradit ještě před zahájením řízení, avšak po předložení potřebných podkladů. Šlo podle nich o zcela zbytečný spor, který nesmyslně zatížil obecné soudy.
5. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Do rozhodování obecných soudů se výrazně promítá doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a další). Rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde.
8. Důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je v posuzované věci již výše samotných nákladů, která činí (celkem) 42 314 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Pokud zákon podmiňuje přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89) či stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
9. V nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 30, Ústavní soud zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou typově - tj. obecně ve skutkově a právně obdobných případech jako je věc stěžovatele - zjevně neopodstatněné, a to nejsou-li patrny mimořádné okolnosti věci, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Pro kasační zásah Ústavního soudu jsou vyžadovány další mimořádné okolnosti i tehdy, pokud Ústavní soud v minulosti v obdobné věci již kasačně zasáhl. Nic takového však stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdili a Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
10. Je zřejmé, že na uvedeném nic nemohou změnit ani stěžovateli poukazované závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud proto na základě výše uvedeného uzavírá, že byť by z hlediska podústavního práva mohly být námitky stěžovatelů částečně důvodné, neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek vnímáno jako porušení základních práv stěžovatelů a vést ke zrušení napadeného usnesení městského soudu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu