Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GoodRemont s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. března 2022 č. j. 49 EXE 206/2022-31, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a 1) Lenky Vepřekové a 2) Mgr. Martina Horáka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Tábor, sídlem Bílkova 960, Tábor, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 3. 2022 č. j. 49 EXE 206/2022-31 zamítl námitky povinné (stěžovatelky) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Martina Horáka (druhého vedlejšího účastníka řízení) ze dne 18. 2. 2022 č. j. 173 EX 50/22-31, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 80 380,30 Kč sestávající z odměny soudního exekutora snížené na 50% z důvodu dobrovolného plnění stěžovatelky a daně z přidané hodnoty. Obvodní soud vyšel mj. z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2038/21
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož se podává, že plnil-li povinný poté, co byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce a vykonal nezanedbatelnou část své práce, náleží soudnímu exekutorovi odměna v souladu s § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce tak obvodní soud posoudil jako nedůvodné. Stěžovatelka plnila totiž až poté, co do její datové schránky bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce spolu s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti. Podle obvodního soudu bylo zřejmé, že soudní exekutor, který sepsal protokol o soupisu movitých věcí a obeslal bankovní ústavy se žádostí o poskytnutí součinnosti, učinil kroky k vymožení pohledávky oprávněné (první vedlejší účastnice řízení). Věděla-li stěžovatelka o probíhající exekuci, nebylo možné plnění považovat za dobrovolné, nýbrž za plnění vynucené, tj. plnění vymožené podle § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Obvodní soud neshledal ani žádný důvod pro přiznání odměny soudnímu exekutorovi pouze v minimální výši podle § 6 odst. 3 exekutorského tarifu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti vedoucí k zahájení exekučního řízení i jeho samotný průběh. Vyslovuje přesvědčení, že druhému vedlejšímu účastníkovi řízení vůbec nevznikl nárok na odměnu, nicméně připustila, že by nepovažovala za nespravedlivé, kdyby mu byla přiznána odměna určená podle § 6 odst. 3 exekutorského tarifu. Stěžovatelka polemizuje především se závěrem obvodního soudu, že z její strany nešlo o dobrovolné plnění. Opírá se přitom o nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) a ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409). Nesouhlasí naopak s odkazem na výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2038/21 , na kterém postavil obvodní soud svoje rozhodnutí. Zmiňovaná rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesouladná, resp. poukazuje na to, že v usnesení sp. zn. III. ÚS 2038/21 jde o skutkově individualizované závěry, které nelze ve stávající věci aplikovat. Závěry obvodního soudu pokládá za nepřiléhavé, popř. dokonce za svévolné. K tomu připomíná okolnosti, které nastaly v jejím případě a které se týkají nabytí její vědomosti o existenci exekučního řízení, jakož i další skutečnosti, které by měly ospravedlnit závěr o dobrovolnosti jejího plnění. Závěrem shrnuje, že přiznání odměny druhému vedlejšímu účastníkovi řízení ve výši přesahující 80 000 Kč, když v podstatě žádné plnění nevymohl, extrémně narušuje spravedlivou rovnováhu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatelka především polemizuje s usnesením sp. zn. III. ÚS 2038/21 , na němž postavil obvodní soud svoje rozhodnutí. Ústavní soud stejně jako v citovaném usnesení vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení (exekuce) může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98 , ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 , ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 16 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4120/19 ]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k základním ústavně zaručeným právům a svobodám. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14 ). Námitka věcné nesprávnosti (nezákonnosti) rozhodnutí tak zásadně není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
7. Je zřejmé, přinejmenším to vyplývá z napadeného usnesení, jakož i ze samotných tvrzení stěžovatelky, že náklady exekuce uhradila až poté, co jí byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti (stěžovatelka sama uvádí, že byla 17 dní v prodlení). Jakkoliv se může jevit stěžovatelce nespravedlivé, že musí hradit náklady exekuce (dlužno přitom podotknout, že snížené na 50%), není pochyb o tom, že svoji povinnost k plnění uloženou rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 1. 2018 č. j. 15 C 238/2016-66 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16.
11. 2021 č. j. 35 Co 259/2018-152 nesplnila řádně a včas. Za dané situace nevidí Ústavní soud žádný důvod, pro který by se měl od svého shora uvedeného usnesení sp. zn. III. ÚS 2038/21 odchylovat. Smysl a účel exekučního řízení spočívá především ve vymožení pohledávky oprávněného a nikoliv v tom, aby se povinný (v daném případě tedy stěžovatelka) snažil vyhnout platebním podmínkám, které s nesplněním jemu pravomocným rozsudkem uložených povinností souvisejí. Nálezy, na které stěžovatelka odkazovala, pak nejsou s ohledem na výše uvedené (tzn. úhrada exekuované částky až po podání exekučního návrhu) přiléhavé.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu