Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vojtáškem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. března 2025 č. j. 2 To 289/2024-284 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 7 T 206/2023-272, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odstavce 1, 2 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2024 č. j. 7 T 206/2023-185, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 13. 2. 2024, byl stěžovatel uznán vinným. V průběhu trestního řízení byla poškozené ustanovena opatrovnice Mgr. Libuše Ondreášová. Této opatrovnici byla pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 10. 2024 č. j. 2 To 189/2024-256 přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 34 800 Kč.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto podle § 155 odst. 5 trestního řádu per analogiam tak, že je stěžovatel povinen nahradit státu odměnu a náhradu hotových výdajů, uhrazenou opatrovnici poškozené částkou 34 800 Kč.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které namítl, že dle jeho názoru není stát oprávněn přenášet náklady na opatrovníka poškozeného na odsouzeného, když tomu nesvědčí § 155 odst. 5 trestního řádu, protože toto ustanovení dopadá toliko na zmocněnce poškozeného, nikoliv na opatrovníka. Opatrovník a zmocněnec nejsou totožného procesního postavení a nelze je bez dalšího zaměňovat.
5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci stížnost jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že vycházel z názoru v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 3204/22 , ze kterého vyplývá, že z ústavněprávního hlediska není podstatné to, zda stát zajistí práva nezletilých v trestním řízení prostřednictvím opatrovníka či zmocněnce, ale že tak fakticky učiní. Jednoznačný požadavek na právní zastoupení nezletilých obětí v trestním řízení právním zástupcem vyplývá ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu. V projednávané věci byla poškozené nezletilé podle § 45 odst. 2 trestního řádu jako opatrovnice ustanovena advokátka Mgr. Libuše Ondreášová, která je osobou práva znalou, s profesními a osobnostními předpoklady, které poskytly dostatečnou záruku na zajištění řádné a účinné ochrany práv poškozené jako zvlášť zranitelné osoby. Podle názoru krajského soudu takto ustanovená opatrovnice po celou dobu trestního řízení vykonávala fakticky i funkci zmocněnce poškozené, a to přesto, že do této funkce nebyla formálně ustanovena tak, jak má na mysli ustanovení § 51a odst. 4 trestního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že předmětem právního posouzení a podstatou věci je otázka, zda je stát oprávněn přenést náklady, které mu vznikly v průběhu trestního řízení, na odsouzeného, pokud k tomu nemá odpovídající zákonné zmocnění, a zároveň výkladem nevyvažuje práva jiných osob účastných na trestním řízení. S touto otázkou nikterak nesouvisí zajištění právní pomoci obětem trestných činů, když pro zajištění tohoto práva je zcela lhostejné, pokud náklady s ním spojené ponese stát zčásti či zcela nebo je uloží k úhradě odsouzenému.
Pro odměnu opatrovníka nemá význam ani to, zda jej orgány činné v trestním řízení nechaly vykonávat funkci opatrovníka v rozsahu práv zmocněnce, tedy nad rámec zákonných ustanovení, zvláště s přihlédnutím k tomu, že jejich praxe není zřejmě jednotná, když v jiných řízeních nepřipouští přítomnost advokáta ustanoveného toliko opatrovníkem poškozeného u úkonu, kterého se ze zákona může účastnit zmocněnec, nikoli však opatrovník. Stěžovatel provedl vlastní rozbor příslušných ustanovení trestního řádu a dospěl k závěru, že pokud se zákonodárce rozhodl v otázce nákladů přenositelných na odsouzeného rozlišovat mezi náklady vzniklými přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, a náklady vzniklými přibráním opatrovníka, pak musí soudy tento rozdíl respektovat a nemohou jej překlenout výkladem v neprospěch odsouzeného.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení tzv. nákladového výroku přistupuje výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů (např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004).
10. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovateli nahradit státu odměnu a náhradu hotových výdajů, uhrazenou opatrovnici poškozené. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.) "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla také zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona (bod 34 stanoviska). Uvedené se uplatní i při rozhodování o nákladech trestního řízení (viz též nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 1824/24 ). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu.
11. V nyní posuzované věci jde o částku zjevně bagatelní a napadená rozhodnutí uvedeným postulátům vyhovují. Spočívají na výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavní soud je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti, natožpak zákonnosti nákladových výroků. Obecné soudy se stěžovatelovými námitkami zabývaly a jejich odůvodnění jsou prismatem omezeného přezkumu dostatečná.
12. Rozhodnutí o uložení povinnosti nahradit státu náklady spojené s činností opatrovníka poškozeného v obecné rovině neporušuje práva odsouzeného, pokud je jeho nákladová povinnost v souladu s platnými ustanoveními (§ 155 trestního řádu) a odpovídá skutečným nákladům, které stát na opatrovníka vynaložil. Porušení práv by nastalo pouze v situaci, kdy by rozsudek ukládal nadměrnou finanční zátěž, jež přesahuje reálně vzniklé náklady státu. Nic takového stěžovatel netvrdí.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 86/20 , podle kterých "Pokud obecné soudy rozhodují o přenesení nákladů trestního řízení ze strany státu na odsouzeného bez zákonného podkladu a interpretují tak zákonný text (trestní řád před novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb.) ústavně nekonformním způsobem, vede takovýto postup k porušení vlastnického práva odsouzeného podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i jeho práva na spravedlivý podle čl. 36 odst. 1 Listiny". Uvedené závěry se však na věc stěžovatele nevztahují, neboť v nálezu byla řešena situace, kdy na v něm posuzovanou věc dopadala právní úprava účinná před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., a proto postupem obecných soudů došlo k přenesení nákladů trestního řízení ze strany státu na tehdejší stěžovatelku bez zákonného podkladu.
14. Poškozené byla v trestním řízení ustanovena opatrovnice postupem podle § 45 odst. 2 trestního řádu. Touto opatrovnicí byla advokátka, která poškozenou řádně zastupovala v uplatňování jejích práv jako zvlášť zranitelné osoby, a nebylo žádného důvodu zvolit poškozené navíc ještě zmocněnce (§ 50 odst. 1 trestního řádu). Podle obecných soudů opatrovnice po celou dobu trestního řízení vykonávala fakticky i funkci zmocněnce poškozené, a to přesto, že do této funkce nebyla formálně ustavena tak, jak má na mysli ustanovení § 51a odst. 4 trestního řádu. Pokud tedy obecné soudy měly za to, že je nutno v dané věci hodnotit postavení zmocněnce a opatrovníka rovnocenně, a to nejen při určování odměny, ale rovněž při přenesení nákladů na opatrovníka, resp. zmocněnce poškozené na odsouzeného (§ 155 odst. 5 trestního řádu), neshledal Ústavní soud v jejich postupu libovůli ani porušení základních práv stěžovatele.
15. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu