Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Davida Ratha, právně zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti postupu Vrchního státního zastupitelství vyjádřenému v jeho vyrozumění ze dne 12. 4. 2013 č. j. 1 VZT 267/2012-418, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V projednávané věci je Ústavnímu soudu z dřívějších nebo současně probíhajících řízení o ústavních stížnostech navrhovatele známo následující:
Stěžovatel je poslanec Parlamentu České republiky; dne 14. května 2012 byl zadržen Policií České republiky a byl vydán souhlas předsedkyně Poslanecké sněmovny k odevzdání stěžovatele soudu (ve smyslu článku 27 odst. 5 Ústavy). Usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 15. května 2012 č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, a usnesením téhož policejního orgánu ze dne 20. září 2012 č. j.
OKFK-268-904/TČ-2011-2512101 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zločin přijetí úplatku podle §331 odst. l alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38, byl stěžovatel vzat do vazby. Na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozhodla Poslanecká sněmovna na své 40.
schůzi dne 5. června 2012 usnesením tak, že trestní stíhání stěžovatele podle článku 27 odst. 5 Ústavy je přípustné, a to pro skutek uvedený v oznámení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem o zadržení poslance a žádosti o udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu ze dne 14. 5. 2012. V následujícím období obecné soudy opakovaně rozhodovaly o dalším trvání vazby stěžovatele, resp. o možnosti jejího nahrazení jiným zajišťovacím institutem, avšak finálně vždy v neprospěch stěžovatele s tím, že i nadále trvají vazební důvody dle § 67 písm. a), c) tr.
řádu. Tato rozhodnutí byla podrobena přezkumu Ústavním soudem, porušení základních práv stěžovatele však nebylo shledáno (viz zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3946/12 ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1242/13 ze dne 16. 5. 2013 dostupná v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Přípisem ze dne 30. 1. 2013 se stěžovatel obrátil na Krajské státní zastupitelství v Praze se žádostí, aby mu byla umožněna účast na 51. schůzi Poslanecké sněmovny, která má být zahájena 5.
2. 2013, a na niž jako poslanec obdržel pozvánku od předsedkyně Poslanecké sněmovny paní Miroslavy Němcové. Argumentoval tím, že účast na schůzi Poslanecké sněmovny je jeho ústavně garantovaným právem, jež má přednost před postupy orgánů činných v trestním řízení; na schůzi Poslanecké sněmovny hodlá uplatnit svou zákonodárnou iniciativu a představit své návrhy novel zákonů, které Poslanecké sněmovně předložil prostřednictvím její předsedkyně. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze přípisem ze dne 31.
1. 2013 č. j. KZV 60/2012-2214 stěžovatelovi sdělil, že jeho žádosti nevyhovuje. Vyslovuje názor, že pokud byl stěžovatel coby poslanec v souladu s trestním řádem vzat do vazby, jedná se o překážku, pro kterou poslanec nemůže mandát vykonávat osobně, neboť se na něho vztahuje režim vazby podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.
Dle názoru krajského státního zastupitelství není tedy stěžovatel oprávněn zúčastňovat se jako poslanec pravidelného zasedání Poslanecké sněmovny. Z podnětu stěžovatele vykonalo Vrchní státní zastupitelství v Praze podle platných předpisů dohled nad uvedeným postupem krajského státního zastupitelství. Ve svém stanovisku ze dne 12. 4. 2013 sp. zn. 1 VZT 267/2012- 418 sdělilo vrchní státní zastupitelství obhájci stěžovatele, že se s uvedeným postupem zcela ztotožňuje, s tím, že vazebně stíhaná osoba je povinna se podrobit režimu vazby, přičemž samotná účast poslance či senátora na zasedání příslušné komory Parlamentu ČR není povinná.
Proti těmto přípisům Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, která stěžovatel označuje jako rozhodnutí, směřuje nyní posuzovaná ústavní stížnost ze dne 19. 4. 2013. Navrhovatel namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení dochází k porušování základních principů reprezentativní demokracie. Stěžovatel poukazuje na dikci článku 26 Ústavy, podle nějž poslanec vykonává svůj mandát osobně. V právu stěžovatele vykonávat mandát je vtěleno právo voličů na jejich zastoupení.
Voliči, díky nimž stěžovatel svůj poslanecký mandát získal, se žádným způsobem neprovinili, nebylo u nich shledáno porušení zákona, a tudíž není přípustné upírat jim právo na jejich reprezentaci v Poslanecké sněmovně tím, koho si vybrali demokratickou a svobodnou volbou. Stěžovatel poukazuje na důsledky omezení výkonu svého mandátu, k nimž patří také zamezení projednání návrhů zákonů, které stěžovatel Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložil; stěžovatel přitom odkazuje na ust. § 90 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, dle nějž musí před projednáním návrhu zákona vystoupit před Poslaneckou sněmovnou jeho navrhovatel.
Zároveň je stěžovateli zabráněno vyjádřit se k projednávaným návrhům zákonů ostatních navrhovatelů, hovořit o nich v rozpravě a hlasovat o nich. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje křehkou většinu stran vládní koalice v Poslanecké sněmovně.
Krajské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření poukazuje na to, že článek 26 Ústavy, na nějž se stěžovatel odvolává, nestanoví žádnou obligatorní povinnost poslance se vždy a za každých okolností zúčastnit zasedání Sněmovny. Pokud se jakýkoliv poslanec nemůže zasedání Sněmovny zúčastnit, je jeho jedinou povinností svoji neúčast omluvit a jeho nepřítomnost nemá žádné další důsledky. Dle krajského státního zastupitelství má stěžovatel "stejná práva jako každý jiný občan a tak jako jiný občan nemůže docházet do svého zaměstnání či vykonávat volený mandát např. zastupitele kraje nebo obce, je-li vzat do vazby, ani stěžovatel nemá právo na to, aby byl automaticky eskortován každý den na jednání jakékoliv schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR".
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření poukazuje na to, že se žádostí stěžovatele o umožnění účasti na jednání sněmovny zabývalo v rámci dohledové činnosti dle § 12 odst. 1 zákona o státním zastupitelství; tento dohled nepředpokládá rozhodnutí dle trestního řádu či jiný procesní zásah - jde pouze o prostředek kontroly v rámci vnitřní struktury státního zastupitelství. V rámci tohoto dohledu nebylo zjištěno žádné porušení vazebních předpisů či jiné pochybení na úkor stěžovatele. Vazebně stíhaná osoba je povinna se podrobit režimu výkonu vazby tak, jak stanoví zákon o výkonu vazby č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších přepisů. Tento zákon nikde nehovoří o povinnosti Vězeňské služby umožnit vazebně stíhanému poslanci či senátorovi dostavit se na jednání příslušné komory Parlamentu.
Ve své replice na vyjádření účastníků řízení stěžovatel polemizoval s názorem vrchního státního zastupitelství, že vyrozumění, jehož se mu k jeho žádosti dostalo, nemá ráz de facto rozhodnutí. Dále stěžovatel opětovně poukazuje na širší právní a politické souvislosti své trestní věci. Zdůrazňuje skutečnost, že většina v Poslanecké sněmovně se často opírá o politické "přeběhlíky", bez jejichž podpory vyjádřené hlasováním v Poslanecké sněmovně vláda často padá. Z tohoto hlediska je dle názoru stěžovatele nutné nastavit určité mantinely možnostem zneužít moc výkonnou, aby se nestalo, že předseda Poslanecké sněmovny udělí souhlas orgánům činným v trestním řízení s trestním stíháním opozičního poslance a tím zásadně ovlivní rozložení sil.
Dle názoru stěžovatele znamená postup státního zastupitelství vůči němu fakticky odnětí poslaneckého mandátu. Tento mandát mu byl přitom udělen voliči ve volbách a jeho zánik může být způsoben jen cestami předpokládanými článkem 25 Ústavy. Stěžovatel poukazuje na to, že právní úprava neumožňuje nechat zastoupit vazebně stíhaného poslance náhradníkem.
Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby postup těchto orgánů průběžně korigoval dříve, než je v trestní věci vydáno meritorní rozhodnutí, které nabude právní moci. Výjimky z této zásady se uplatňují zejména v případě, kdy jde o zásah do osobní svobody obviněného ve formě zadržení nebo vazby; i zde však Ústavní soud zachovává princip subsidiarity a sebeomezení. Z tohoto důvodu se ústavněprávní přezkum ve vazebních věcech dotýká zpravidla výlučně samotných rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, případně rozhodnutí o dalším trvání vazby, nikoli oprávněnosti konkrétních omezení, která pro vazebně stíhanou osobu z režimu vazby vyplývají.
V projednávané věci je nejprve nutno uvést, že námitky stěžovatele jsou do značné míry totožné s jeho argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti ze dne 9. 7. 2013, o níž Ústavní soud na žádost stěžovatele rozhodl přednostně usnesením ze dne 16. 7. 2013 pod sp. zn. III. ÚS 2135/13
. Na odůvodnění tohoto usnesení lze v podrobnostech odkázat, včetně tam citované starší judikatury.
Ústavní soud si je dobře vědom mimořádné závažnosti, kterou v demokratickém právním státě znamená zadržení a dlouhodobé vazební stíhání poslance. V žádném případě nelze bagatelizovat úvahy stěžovatele o oprávněných zájmech voličů, případně o zcela zásadních politických důsledcích, jež z vazebního stíhání poslance nebo senátora mohou vyplynout. Úvahy tohoto typu, ač v politické a ústavně-teoretické rovině zcela oprávněné, však nemohou hrát roli při posouzení ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, která slouží toliko k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nemá ráz actio popularis, není tato linie stěžovatelovy argumentace efektivně uplatnitelná.
Nelze přehlédnout, že vůči stěžovateli je orgány činnými v trestním řízení postupováno se značnou razancí, projevující se zejména v dlouhodobém omezení osobní svobody vazbou, která trvá již 14 měsíců. Nejrůznějšími otázkami trestního stíhání stěžovatele, především důvodností, resp. dalším trváním jeho vazby se však Ústavní soud již zabýval, případně zabývá v jiných řízeních (viz návrhy stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 1885/12 ,
I. ÚS 2632/12 ,
III. ÚS 3947/12 ,
I. ÚS 3946/12 ,
III. ÚS 4460/12 a další).
V projednávané věci Ústavní soud musí vycházet z předpokladu, že byl-li stěžovatel jako poslanec v souladu s ústavními předpisy vydán k trestnímu stíhání, otevřela se tím možnost plného uplatnění tzv. zajišťovacích institutů dle trestního řádu vůči jeho osobě. Tyto prostředky mají za cíl naplnění účelu trestního řízení, který by mohl být nejrůznějšími kroky ze strany stíhané osoby zmařen. Nachází-li se stěžovatel ve vazbě a nelze-li vazbu nahradit jiným zajišťovacím prostředkem, je bohužel nutno akceptovat skutečnost, že výkon jeho poslaneckého mandátu je vazbou velmi citelně omezován.
Režim vazby je třeba chápat jako celek, který plní výše zmíněný účel (srov. jednotlivé vazební důvody dle § 67 tr. řádu). Nad rámec platných předpisů nemůže vazebně stíhaná osoba s orgány činnými v trestním řízení vyjednávat jednotlivá dílčí "prolomení" či suspendování zákonného režimu vazby s argumentem, že obviněný chce v konkrétním případě realizovat některé ze svých základních práv, do nichž výkon vazby ze své podstaty v zákonem předem stanovených mezích zasahuje (vedle samotné osobní svobody vede vazba přirozeně také k omezení výkonu subjektivních základních práv např. dle článku 10 odst. 2, článku 19, článku 26 odst. 1 ba i článku 32 odst. 4 Listiny atd.). Opačný závěr by doveden do důsledků znamenal přeměnu vazby de facto v pouhý volný dohled nad stěžovatelem, který však dle závěru obecných soudů nemůže vazbu v dané trestní věci prozatím nahradit.
Za výše popsané situace nemá Ústavní soud ničeho, co by postupu orgánů činných v trestním řízení, napadenému ústavní stížností, vytkl, pokud jde o respektování základních práv stěžovatele. Ústavní soud je proto, stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 2135/13 , nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu