Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SDP Logistics s. r. o., se sídlem Lužná 716/2, 160 00 Praha 6, IČ: 46351817, právně zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou AK se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2011 č. j. 5 Afs 59/2010-69, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2009 č. j. 6 Ca 226/2006-40 byla zamítnuta žaloba žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") směřující proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Praze ze dne 25. května 2006 č. j. 3789/06-120, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rakovníku (dále jen "správce daně") ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 99168/05/069910/1012 o odvolání stěžovatelky směřujícímu proti platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, vydanému správcem daně dne 21. září 2005 pod č. j. 82718/05/069910/1012. Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. ledna 2011 č. j. 5 Afs 59/2010-69 zamítl.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V souzené věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná plná moc je neomezená. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a contrario nemůže být plná moc, která neobsahuje přesné určení jejího rozsahu, např. výčet úkonů, k nimž je zmocněnec oprávněn, ani směrnice či pokyny k jejich provedení, ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 433/01 omezenou plnou mocí (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.
září 2010 č. j. 1 Afs 69/2010 - 127, nebo též rozsudek ze dne 26. října 2009 č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, publikovaný pod č. 1983/2010 Sb. NSS). Text plné moci, uvedl Nejvyšší správní soud, nasvědčuje tomu, že nebyla udělena pouze pro určitou část daňového řízení (např. pro daňovou kontrolu), ale pro celé daňové řízení, týkající se daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Správce daně tedy podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, doručil-li platební výměr a rozhodnutí o odvolání pouze zmocněnci stěžovatelky a městský soud se nedopustil nesprávného právního posouzení povahy plné moci, shledal-li plnou moc ze dne 31.
května 2005 plnou mocí neomezenou. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2009 č. j. 2 Afs 5/2009 - 81 a rozhodnutí ze dne 12. srpna 2010 č. j. 7 Afs 63/2010 - 65, kde byla shodně formulována plná moc označena za omezenou, neshledal Nejvyšší správní soud případným. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud dovodil, že správce daně nepochybil, doručil-li platební výměr a rozhodnutí o odvolání pouze zmocněnci stěžovatelky a městský soud se nedopustil nesprávného právního posouzení povahy plné moci, shledal-li plnou moc ze dne 31.
května 2005 plnou mocí neomezenou.
Výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu shledal Ústavní soud ústavně konformními. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tento soud se námitkami stěžovatelky zabýval, přičemž v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými a to včetně stěžovatelkou namítané nejednotné rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2011
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu