Ke složení soudu při rozhodování o prodloužení vazby
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR
rozhodl dne 16. 6. 1994 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N. t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí
splňovala zákonné podmínky (§§ 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 lit. a),
odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), vytýká stěžovatel Obvodnímu soudu pro
Prahu 7, že stran prodloužení jeho vazby rozhodl (usnesením ze dne
30. 11. 1993, sp. zn. Nt 443/93) způsobem odporujícím zákonu
(nerozhodoval ve věci senát tohoto soudu, ale toliko samosoudce),
a protože toto pochybení soudu jako orgánu veřejné moci (§ 72
odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.) zasahuje výrazným způsobem do
jeho ústavně zaručených práv a svobod, jmenovitě pak do jeho
osobní svobody, navrhl Ústavnímu soudu, aby svým nálezem vadné
rozhodnutí obecného soudu zrušil. Obvodní soud pro Prahu 7 se k věci jako účastník řízení (§
76 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) vyjádřil tak, že sice připustil
formální pochybení, k němuž při vyhotovení rozhodnutí
o prodloužení vazby stěžovatele došlo, tvrdil však, že toto nemělo
nijaký vliv na správnost a zákonnost jeho rozhodnutí jako
takového; odmítl tvrzení stěžovatele stran vadného složení soudu
v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a v důsledku
toho Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodnou
zamítl. Státní zastupitelství pro Prahu 7 - vyzváno k podání
vyjádření (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.) - Ústavnímu soudu
sdělilo, že svá práva vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.) v tomto řízení uplatnit nemíní. Předmětem přezkumu Ústavního soudu byla především námitka
nesprávného obsazení soudu při rozhodování o prodloužení
stěžovatelovy vazby. Ústavní stížnosti nelze upřít jisté oprávnění, pokud
poukazovala na nedostatky ve formální stránce vyhotoveného
rozhodnutí, které bylo stranám doručeno. Jak Ústavní soud ze spisu
Obvodního soudu pro Prahu 7 (sp. zn. Nt 443/93) zjistil, koncept
rozhodnutí se od rozhodnutí vydaného jako čistopis (a stranám
doručeného) liší, nicméně jde o odlišnosti v podstatě nevýznamné
(v originálu založeném ve spise schází podpis a razítko soudu). Přesto však Ústavní soud na tuto okolnost zvlášť upozorňuje,
zejména proto, že jak samotné vyhotovení tohoto rozhodnutí, tak
celý obsah spisu, též s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím
předsedy senátu JUDr. J.K. (č. l. 51) a zapisovatelky J.H. (č. l. 48 až 50), nesvědčí o přílišné pozornosti, kterou tento soud
rozhodování o vazbách (a jejich prodloužení) věnuje. V této
souvislosti dlužno též připomenout, že rozhodnutí samotné,
především to, které je založeno ve spise (č. l. 6 a 7 spisu Nt
443/93), nesplňuje požadavky, které na takové rozhodnutí klade
ustanovení § 14 kancelářského řádu (Instrukce ministerstva
spravedlnosti České republiky ze dne 30. srpna 1993, č. j. 1068/93-OOD), ba vlastně je s tímto ustanovením v rozporu.
Navzdory tomu však nemohla být ústavní stížnost shledána
důvodnou; přes důkazy, které Ústavní soud sám provedl (§§ 48 odst. 1, 49 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.; obsahem protokolu o neveřejném
zasedání, z něhož dne 30. 11. 1993 napadené rozhodnutí vzešlo - č. l. 4 sp. zn. Nt 443/93, jakož i podstatným obsahem protokolu
o hlasování z č. l. 5 téhož), nebylo prokázáno vadné složení
soudu. Z obou těchto důkazů vyšlo totiž najevo, též s přihlédnutím
k již zmíněným svědeckým výpovědím, že o prodloužení vazby
stěžovatele nerozhodoval, jak tvrdí ústavní stížnost, samosoudce,
ale senát (§ 71 odst. 2 t. ř.). I když je nutno vyslovit rozhodný
nesouhlas se způsobem, jakým k ustavení senátu v daném případě
došlo (viz svědecká výpověď H.), a i když se přihlédne k vadám
samotného rozhodnutí, jak na ně bylo již poukázáno, nelze bezpečně
dovodit, že by ústavně zaručené právo stěžovatele - jak se na ně
odvolával - bylo podstatou věcí dotčeno. Jak již několikrát Ústavní soud vyložil (kupř. ve věci III. ÚS 23/93), necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných
soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny
ú s t a v n í procesní zásady a zásady spravedlivého procesu,
zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních
práv a svobod; řečeno jinak, vzhledem k tomu, že Ústavní soud není
nadřazenou instancí soudů obecných, není v jeho pravomoci
napravovat svým rozhodnutím každou nesprávnost (nezákonnost),
k níž v rozhodnutí (v řízení) u obecných soudů došlo; Ústavní soud
v posuzované věci také vážil, zda postupem obecného soudu, jak
Ústavním soudem byl zjištěn, nebyla zasažena jiná ústavně zaručená
práva a svobody, než ta, na které poukazoval stěžovatel, avšak ani
v tomto směru závady nezhledal. Aniž by Ústavní soud přezkoumával u stěžovatele důvodnost
vazby jako takovou (ústavní stížnost to ostatně ani nenamítala),
stačí odkázat na obsah trestního spisu a především též na výpověď
samotného stěžovatele před Ústavním soudem; dle nich je stěžovatel
důvodně podezřelý z rozsáhlejší trestní činnosti, a zejména pak na
to, že dle svého prohlášení před policejními orgány (č. l. 3 spisu
Nt 443/93) nehodlal by na výzvy vyšetřovatele, příp. dalších
orgánů činných v trestním řízení, reagovat; porovnají-li se tyto
okolnosti (skutečnosti), nasvědčující tomu, že obviněný alespoň
podstatnou část své trestné činnosti připouští (č. l. 48)
s formálním pochybením obvodního soudu (pro něž Ústavní soud
přirozeně nenalézá ospravedlnění), je zřejmé, že nelze bezpečně
dovodit, že by obvodní soud v podstatě věci pochybil
a o prodloužení vazby stěžovatele nerozhodl zákonem stanoveným
postupem; bude ovšem na obecném soudu, aby se podobným pochybením,
jak tato v této věci před Ústavním soudem vyšla najevo, do
budoucna vyvaroval, neboť jimi zavdává důvody k pochybnostem
o zákonnosti svého rozhodování.
Jestliže tedy nebylo v posuzované věci zjištěno porušení ani
jiných ústavně zaručených práv a svobod včetně těch, jichž se
stěžovatel dovolával, nezbylo než ústavní stížnost jako nedůvodnou
zamítnout. P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 16. 6. 1994