Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., proti rozhodnutím Městské části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 18. 1. 2008 č. j. MCP6 0034778/2007 a ze dne 11. 2. 2008 č. j. MCP6 003267/2008 a rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 7. 2008 č. j. S-MHMP 206791/2008/OST/Be/Ja a ze dne 24. 6. 2008 č. j. S-MHMP 206853/OST/Be/Ja, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností ze dne 18. 5. 2009 stěžovatel napadl shora uvedená správní rozhodnutí, údajně vydaná ve věci rekonstrukce rodinného domu v Praze 6 a odstranění altánu z roku 1930 většinové vlastnice Mgr.
I. P. Z obsahu této ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel ve správních řízeních, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, vystupoval jako zmocněnec jmenované, a že tuto ústavní stížnost podává proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, kterýžto vyvolal "v jeho osobní sféře" právní následky pro zastupovanou osobu a její rodinu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž byl podán někým zjevně neoprávněným.
Jak plyne z výše uvedeného, účastnicí předmětných správních řízení byla Mgr.
I. P., již stěžovatel v těchto řízeních zastupoval na základě plné moci. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení vymezuje okruh osob oprávněných k podání ústavní stížnosti tak, že ústavní stížnost může podat pouze osoba, jež byla účastníkem řízení, a tedy nikoliv ten, kdo ji v řízení zastupoval (samozřejmě by tak mohl učinit k tomu zmocněný advokát, který ji v příslušném řízení zastupoval, nikoliv však jménem svým, ale jménem zastupované osoby). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Na doplnění možno uvést, že stěžovatel nebyl v řízení o této ústavní stížnosti zastoupen advokátem, jak ukládá ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť k němu nebyla přiložena plná moc podle § 31 zákona o Ústavním soudu a daný návrh byl sepsán přímo stěžovatelem, nicméně Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad jeho návrhu nevyzýval, neboť s ohledem na výše uvedené takový krok pokládal za zcela zbytečný. V souvislosti se stěžovatelovým sdělením, že Mgr.
I. P. na "jeho popud" podala správní žalobu proti uvedeným správním rozhodnutím, nutno podotknout, že i kdyby ústavní stížnost podala jmenovaná, jednalo by se ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o nepřípustný návrh, ledaže by byly naplněny podmínky plynoucí z ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2009
Jiří Mucha soudce Ústavního soudu