Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti JAR REAL TRAFFIC, s. r. o., se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava-Poruba, zastoupené JUDr. Davidem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6 - Veleslavín, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2024 č. j. 7 Co 2/2024-241 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. září 2023 č. j. 3 C 314/2022-180, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Jany Adamové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 50 000 Kč z titulu náhrady škody. Škoda jí měla vzniknout v důsledku stěžovatelkou tvrzeného protiprávního jednání vedlejší účastnice řízení, které spočívalo v tom, že vedlejší účastnice řízení, jako pracovnice Městského úřadu v X, dne 25. 7. 2005 nepravdivě osvědčila skutečnost, že dne 12. 5. 1995 byl obchodní společnosti "SCIRON", v. o. s., udělen souhlas k pronájmu nebytových prostor podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."). Jednáním vedlejší účastnice řízení mělo podle stěžovatelky dojít k zásadnímu snížení možnosti uspokojení její pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného proti úpadkyni UNIMEX-INVEST, s. r. o.
3. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2023 č. j. 3 C 314/2022-180 žalobu na zaplacení částky ve výši 50 000 Kč zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 27 200 Kč (výrok II). Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když neprokázala existenci předpokladů odpovědnosti vedlejší účastnice řízení, zejména její excesivní jednání při plnění pracovních povinností. Z provedených důkazů vzal okresní soud naopak za prokázané, že vedlejší účastnice řízení postupovala ve shodě se zavedenou pracovní praxí, kdy jednotlivým žadatelům o nájem nebytových prostor byl vydáván souhlas s uzavřením nájemní smlouvy zpravidla osobně ve formě razítka otištěného na nájemní smlouvu a následně bylo udělení souhlasu zaevidováno do pomocné evidence v sešitu. Stěžovatelka dále neprokázala, že jí v důsledku jednání vedlejší účastnice řízení vznikla jakákoliv škoda v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči úpadkyni UNIMEX-INVEST, s. r. o. V této souvislosti k námitce promlčení uplatněného nároku vznesené vedlejší účastnicí řízení okresní soud uvedl, že promlčecí doba vůbec nepočala běžet, neboť samotná škoda dosud nevznikla. S ohledem na jednoznačně zjištěný skutkový stav i z něj vyvozené právní závěry neprováděl okresní soud pro nadbytečnost další důkazy navrhované stěžovatelkou.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2024 č. j. 7 Co 2/2024-241 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 8 059 Kč (výrok II). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že nebyly splněny základní předpoklady pro úspěch žaloby na náhradu škody podle § 420 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Nebylo totiž prokázáno excesivní protiprávní jednání vedlejší účastnice řízení, příčinná souvislost a ani škoda samotná. Správný byl tedy i závěr okresního soudu ohledně možného promlčení nároku, když počátek běhu promlčecí lhůty ještě nenastal. Není totiž známo, zda stěžovatelce vůbec vznikla škoda, neboť dosud nebylo jisté, v jakém rozsahu budou uspokojeny pohledávky stěžovatelky v insolvenčním řízení na úpadkyni UNIMEX-INVEST, s. r. o.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje skutkový stav, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Podrobně se věnuje zejména rozporům ve výpovědích vedlejší účastnice řízení učiněných v nyní posuzovaném řízení a při podání vysvětlení v rámci trestního řízení, které se jí týkalo. Dále poukazuje na to, že udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor nesplňovalo zákonné požadavky na řádné a platné udělení předchozího souhlasu. Z toho dovozuje, že na straně vedlejší účastnice řízení šlo o excesivní jednání, které zakládá její odpovědnost za škodu. Z ústavněprávního hlediska stěžovatelka namítá, že krajský soud provedl až po koncentraci řízení důkaz čtením částí tzv. "červenobílého sešitu", z něhož učinil skutková zjištění zásadní pro věc. Tento důkaz po jeho provedení krajský soud nezaložil do spisu, nepořídil z něj kopie, či výpisy, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu. Obdobná námitka se týká i důkazu tzv. "černým sešitem", z něhož byly do spisu založeny pouze kopie některých listů. Okresní soud i krajský soud se dále nezabývaly skutečnostmi a odmítly provést důkazy, které byly podle stěžovatelky zásadní pro zjištění, zda vedlejší účastnice řízení jednala excesivně a je odpovědná za své jednání.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Jak se podává z rekapitulace stěžovatelčiných námitek, její argumentace směřuje především proti zjišťování skutkového stavu (stěžovatelkou uváděné rozpory ve výpovědích vedlejší účastnice řízení), hodnocení důkazů (závěry vyplývající z obecnými soudy provedených důkazů) a ze skutkových zjištění vyvozených právních závěrů (absence předpokladů odpovědnosti vedlejší účastnice řízení). Vedle toho stěžovatelka poukazuje na to, že nebyly splněny zákonné požadavky na udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že nenahrazuje (ani nemůže nahrazovat) činnost nalézacích a odvolacích soudů, neboť důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Zasahuje obvykle v situacích, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
9. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, nenastaly. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěrům o skutkovém stavu věci, který považovaly za prokázaný, a ani Ústavní soud nezaznamenal, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy.
10. Bez ohledu na výše uvedená obecná východiska, kterými Ústavní soud reaguje na stěžovatelčiny námitky obsažené v ústavní stížnosti, nelze přehlédnout, že jedním z důvodů pro zamítnutí žaloby bylo, že v době rozhodování obecných soudů nebylo jisté, zda stěžovatelce vznikla vůbec nějaká škoda. K této otázce se však stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyjadřuje a její argumentace mířící převážně na skutková zjištění (viz níže) se tak v zásadě míjí s důvody, pro které byla žaloba zamítnuta.
11. Namítala-li stěžovatelka, že krajský soud učinil určitá skutková zjištění z "červenobílého sešitu", který však nebyl založen do spisu, pak je třeba poukázat na to, že krajský soud neprováděl vlastní dokazování, nýbrž vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a pouze "ověřil" jeho skutková zjištění, a to včetně pomocných evidenčních sešitů (viz bod 11 rozsudku krajského soudu). Krajský soud neměl žádné pochybnosti o autentičnosti evidenčních sešitů a v nich obsažených záznamů. Zásadní dokazování pro objasnění skutkového stavu každopádně učinil již okresní soud (k tomu body 5 až 27 rozsudku), které následně převedl do skutkových zjištění, jež shrnul v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 28 rozsudku).
Z nich následně vyvodil adekvátní právní závěry (viz body 29 až 34 rozsudku). Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádný důvod pro to, aby přezkoumával a přehodnocoval zjištění nebo právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Samotná skutečnost, že by prováděný důkaz nebyl zařazen do spisu nebo z něj nebyly pořízeny kopie, neznačí sama o sobě porušení práva na soudní ochranu. Podstatné je, že stěžovatelka měla možnost seznámit se při jednání s prováděným důkazem a reagovat na něj. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by jí byly tyto základní záruky spravedlivého procesu odejmuty.
12. Ke stěžovatelčině námitce, že udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor nesplňovalo zákonné požadavky, Ústavní soud uvádí, že souhlasí s názorem obecných soudů, že v řízení o náhradu škody způsobené tvrzeným protiprávním jednáním konkrétní pracovnice (vedlejší účastnice řízení), jim nepříslušelo hodnotit správnost zavedené praxe Městského úřadu v X při udělování souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Takové hodnocení praxe by mohlo mít svůj význam např. při posuzování platnosti nájemní smlouvy, ale nikoliv ve stávajícím řízení.
13. Co se týče námitky neprovedených důkazů, okresní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je neprováděl (zpravidla pro nadbytečnost, popř. pro opožděnost), přičemž se k jednotlivým navrženým a neprovedeným důkazům i vyjádřil (viz bod 36 rozsudku). Správnost jeho postupu posléze potvrdil i krajský soud (viz bod 11 rozsudku). Ani v tomto nelze spatřovat porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu