Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Třísky, zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, č.j. 46 Cm 138/2004-191, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, č.j. 2 Cmo 296/2013-260, a proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č.j. 32 Cdo 731/2014-335, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, č.j. 2 Cmo 296/2013-260, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č.j. 32 Cdo 731/2014-335, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, č.j. 2 Cmo 296/2013-260, v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, č.j. 46 Cm 138/2004-191, ve výroku ve věci samé přisuzujícím žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 550.000,-Kč za dobu od 9. 5. 2002 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že ve zbývajícím rozsahu se dovolání stěžovatele odmítá.
Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů stěžovatel považuje za absolutně nepřijatelný. V řízení podle něj zůstalo množství skutkových okolností opomenutých, domnělých a řádně neobjasněných. Dle názoru stěžovatele soudy nedostály také požadavku na "rovnost zbraní", když argumentaci stěžovatele a skutková zjištění svědčící v jeho prospěch a vyplývající z provedených důkazů ignorovaly v takové míře, že to podle mínění stěžovatele zakládá faktické odnětí možnosti jednat ve své věci před soudem. V této souvislosti stěžovatel namítá, že provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí a ve výsledném hodnocení skutkového stavu zohledněny a soud je tedy neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, čímž mělo podle stěžovatele dojít také k situaci tzv. opomenutých důkazů.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č.j. 32 Cdo 731/2014-335, dále výrok I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, č.j. 2 Cmo 296/2013-260, v té části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, č.j. 46 Cm 138/2004-191, ukládající stěžovateli zaplacení částky 550.000,-Kč, a výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, č.j. 46 Cm 138/2004-191, ukládající stěžovateli zaplacení částky 550.000,-Kč. V tomto rozsahu také Ústavní soud rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti učinil předmětem svého přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. O takovou situaci se však v případě stěžovatele nejedná.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 2. 2012, č.j. 46 Cm 138/2004-191, dospěl k závěru, že mezi účastníky byla, na základě smlouvy o obchodní spolupráci, uzavřena ústní kupní smlouva podle ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), kterou se stěžovatel zavázal dodat specifikované vozidlo a žalobkyně se zavázala za něj zaplatit kupní cenu. Z rozsudku dále vyplývá, že žalobkyně svou povinnost splnila, plnění stěžovatele však bylo vadné, neboť předal leasingovému nájemci žalobkyně vozidlo složené z několika jiných vozidel, a tedy jiné, než bylo v předmětné faktuře specifikováno a dohodnuto v kupní smlouvě, což je podstatným porušením smlouvy. Odstoupení od smlouvy proto Městský soud v Praze vyhodnotil jako důvodné a uzavřel, že stěžovatel je povinen vrátit žalobkyni poskytnuté plnění ve výši 550.000,- Kč i s úroky z prodlení.
Odvolací soud se po částečném opakování dokazování ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že účastníci uzavřeli ústní kupní smlouvu. Neztotožnil se však se závěrem o platnosti kupní smlouvy. Uvedl, že předpokladem pro vznik platné smlouvy podle ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku je především existence předmětu smlouvy, který byl v daném případě identifikován tak, že jde o vozidlo Audi A6 2.5 TDi, VIN kód A1. V řízení ale bylo zjištěno, že takové vozidlo v podobě podle dohody účastníků neexistovalo, jako předmět kupní smlouvy bylo označeno plnění od počátku nemožné a v takovém případě podle odvolacího soudu nemohlo dojít k uzavření platné smlouvy. Vrchní soud v Praze proto taktéž dospěl k závěru, že stěžovatel má povinnost vrátit žalobkyní zaplacenou kupní cenu spolu s příslušenstvím pohledávky.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné v otázce práva žalobkyně na smluvní úrok z prodlení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť zavázal stěžovatele k úhradě smluvního úroku dohodnutého ve smlouvě o obchodní spolupráci, aniž by provedl výklad příslušných ujednání této smlouvy a osvětlil, jakými úvahami se řídil, dospěl-li k závěru, že smluvní úrok se vztahuje i na prodlení s vrácením plnění z jiné neplatné smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle ustanovení § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé přisuzujícím žalobkyni úrok z prodlení, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. dovolání směřující proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé přisuzujícím žalobkyni částku 550.000,-Kč, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř.
Z výše naznačené stručné rekapitulace, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že soudy se pečlivě a opakovaně zabývaly jak skutkovým, tak právním posouzením věci. Městský soud v Praze ve věci provedl velké množství důkazů (vycházel např. ze smlouvy o obchodní spolupráci, z dodavatelské faktury, z leasingové smlouvy, z technického průkazu, z protokolu o předání a převzetí vozidla, ze spisu Policie České republiky, ze sdělení Policie České republiky, z odborného vyjádření Policie České republiky, z výpovědi znalce, z výpovědí svědků, aj.), které přehledně rekapituloval a následně hodnotil.
Stejně tak právní posouzení věci učiněné na základě provedeného dokazování lze považovat za srozumitelné a přesvědčivé, učiněné způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou také logicky a v adekvátním rozsahu zdůvodněna, přičemž Nejvyšší soud svou argumentaci podpořil také odkazy na relevantní judikaturu. Rozhodnutí nelze považovat ani za jakkoliv extrémní či svévolná a Ústavnímu soudu proto nepřísluší úvahy učiněné v dané věci obecnými soudy jakkoliv přehodnocovat.
Stěžovatelem namítané pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů je pak z hlediska kautel ústavního práva relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Obecné soudy však nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou ale povinny v odůvodnění uvést, proč tak postupovaly. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, neboť pro věc podstatné skutečnosti již byly prokázány ostatními provedenými důkazy, což bylo také blíže zdůvodněno (viz s. 7-8 rozsudku). Důkazní návrhy stěžovatele tak nebyly ignorovány, ale byly zamítnuty, což soud také podrobněji rozvedl. Nedošlo tedy ani k ústavněprávně relevantnímu pochybení v podobě opomenutých důkazů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2016
Jan Filip v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu