Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolská 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 68 Co 131/2007, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. 13 C 57/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena obě v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jež byla vydána v jeho občanskoprávní věci. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel však brojí toliko proti výroku II.
usnesení obvodního soudu a výroku I. usnesení městského soudu, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému v řízení, resp. kterým byl tento výrok potvrzen. Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává následující. Usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení mezi stěžovatelem (jedním z žalobců) a žalovaným (výrok I.), stěžovateli uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10.150,- Kč (výrok II.), a rozhodnuto, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.).
Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že řízení bylo zastaveno na základě (neodůvodněného) zpětvzetí žaloby žalobcem bez procesního zavinění žalovaného. K odvolání žalobce odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné (podle § 219 o.s.ř.) potvrdil. Měl za správné, bylo-li aplikováno ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř., a odmítl žalobcův názor, že bylo namístě užít v jeho prospěch moderační ustanovení § 150 o.s.ř., včetně důvodů, jež pro takový postup žalobce snesl.
Porušení ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že soudy (prvního a druhého stupně) dovodily, že v případě vypořádání "duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkům je třeba při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet čistě z toho, kdo zavinil zastavení řízení", a že není na místě užít ustanovení § 150 o.s.ř. Podle jeho názoru, obecné soudy - v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ( sp. zn. I. ÚS 401/06 ) - nerespektovaly požadavek souladnosti výroku o náhradě nákladů řízení s průběhem řízení, resp. okolnostmi vedoucími k podání žaloby a jejímu následnému zpětvzetí.
Stěžovatel se domáhal určení vlastnického práva, protože mu "nic jiného nezbývalo", neboť rozhodnutí o zápisu "duplicitního" vlastnictví mu bylo katastrálním úřadem pouze oznámeno a nemohl je nijak ovlivnit. Poté, co se s ním seznámil, pokusil se o smírné řešení problému, žalovaný však "nereflektoval".
Stěžovatel nepokládá za správné, jestliže odvolací soud zde důvod "zvláštního zřetele hodný" (ve smyslu § 150 o.s.ř.) nespatřoval, a soudu též vytýká, že se nevypořádal s důsledky zmíněného duplicitního vlastnictví a možnostmi jeho řešení; jeho rozhodnutí proto pokládá za "nesprávné a nepřezkoumatelné". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ve smyslu § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. platí, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno".
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)". Jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o.s.ř.). K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod ( sp. zn. IV.
ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05 ). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00 ,
III. ÚS 727/00 ,
III. ÚS 619/00 ); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že soudy (prvního a druhého stupně) správně zhodnotily, že důvodem zastavení řízení bylo jeho jednání (ve smyslu výše citovaného ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda aplikace citovaného ustanovení nemá výše uvedené ústavně relevantní konotace tím, že nebyla - ve prospěch stěžovatele - doprovozena užitím rovněž citovaného ustanovení § 150 o.s.ř.
Ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř., které soud v projednávané věci aplikoval, řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i soudní praxí ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). V této podobě je součástí podústavní úpravy posuzování otázek náhrady nákladů řízení, která je jako celek shledávána ústavně souladnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 549/06 ).
Potud obecné soudy uvažovaly zjevně správně, a stěžovatel proti prosazení - coby rozhodného - "procesního hlediska" zásadní výhrady ani nevznáší. Stěžovatel ve svém odvolání uvedl, že důvodem zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že se "dozvěděl o (okolnosti) vyvlastnění", což je však ve sledovaných souvislostech zjevně nepodstatné; není tím totiž tvrzeno, že by se žalovaným ukončil spor pro jeho chování (srov. § 146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.), pročež k dispozici zůstalo toliko ustanovení § 146 odst. 2, věta první, o.s.ř., jež soudy vskutku (a tedy správně) aplikovaly.
Námitka, že soudy neshledaly důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř., zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu není (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005 ). Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu; současně však uvádí, že úvaha, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze podle Ústavního soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, jež ústavněprávní reflexi příslušného nákladového výroku jsou již způsobilé založit.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace však v dané věci zjevně nenastala.
Z toho, že odvolací soud neshledal stěžovatelem uplatněné důvody - okolnost, že se před podáním žaloby pokusil o vyřízení věci smírnou cestou a že žalobu v jeho případě mohl stejně tak podat i žalovaný - pro použití § 150 o.s.ř. dostatečně relevantními, nelze dovodit, že uvedeným hlediskům ústavněprávní konformity rozhodnutí o náhradě nákladů občanskoprávního řízení nedostál. Neplatí totiž, že rozhodná hlediska pro užití ustanovení § 150 o.s.ř. vymezil nepřiléhavě a v rozporu se zásadami, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a nelze mu ani vytýkat, že názory, které uplatnil, též srozumitelně neodůvodnil. Není důvod ani k úsudku, že závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 912/06 ). Nic na tom nemění, že by - z pohledu podústavního práva - obstála i verze opačná, stěžovatelova.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka předseda senátu