Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Radkem Jamborem, advokátem, se sídlem Benešova 1273/36, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 4 Tdo 1189/2023-271, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2023 č. j. 5 To 140/2023-247 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. dubna 2023 č. j. 10 T 66/2021-202, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Uvedené trestné činnosti se - zjednodušeně řečeno - měl dopustit tím, že v místě a v čase v napadených rozhodnutích specifikovaném řídil motorové vozidlo, ačkoliv k tomu nebyl způsobilý, neboť měl v krevním séru látku amfetamin a metamfetamin. Za tento trestný čin byl stěžovateli podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 49 200 Kč. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání dvou let. Okresní soud rozsudek podrobně odůvodnil.
3. Okresní soud uvedl, že hlídka Policie České republiky, která stěžovatele nahodile kontrolovala, na základě svého uvážení provedla u stěžovatele kromě testu na alkohol rovněž test na drogy. Již tento test v případě stěžovatele vyšel pozitivně s tím, že stěžovatel je patrně pod vlivem návykové látky kokain. Stěžovatel se posléze nebránil krevní zkoušce ve zdravotnickém zařízení, kam byl převezen. V odebraném vzorku krve stěžovatele potvrdilo specializované pracoviště v Brně výskyt amfetaminu a metamfetaminu. Lékařka, která ve zdravotnickém zařízení stěžovatele vyšetřila, konstatovala, že stěžovatel reaguje neadekvátně a na základě fyziologických znaků u stěžovatele popsala abstinenční příznaky. Stěžovatel asi s šestiměsíční prodlevou podstoupil další test biologického materiálu, tentokrát vlasů, který však již přítomnost návykové látky v těle stěžovatele neprokázal. Tím ovšem nález návykové látky v krvi stěžovatele nebyl podle okresního soudu zpochybněn, neboť i na základě revizního znaleckého posudku, který byl v daném řízení zpracován, soud konstatoval, že v postupu laboratoře, která vyšetřovala krevní vzorky stěžovatele, nebyla zjištěna žádná metodická ani jiná pochybení. Negativní výsledek, který vzešel z testu vlasů stěžovatele, nebyl pro okresní soud určujícím, a to z mnoha důvodů, které okresní soud na základě zpracovaného revizního znaleckého posudku v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, včetně např. nesprávného postupu při odběru vlasů stěžovatele, značného časového odstupu apod. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal i rozpory ve výpovědi stěžovatele, jeho otce a jeho přítelkyně, kdy tito - opět zjednodušeně řečeno - na jednu stranu tvrdili, že stěžovatel pro svoji sportovní aktivitu ani lehké drogy nebere, nakonec ovšem bylo v této souvislosti mimo jiné zmíněno, že lehkou drogu stěžovatel požil asi 2 dny před vyšetřovaným incidentem.
4. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Krajský soud se přitom zcela ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu a tyto v odůvodnění svého rozhodnutí stručně zrekapituloval.
5. Odmítnuto bylo i dovolání stěžovatele, neboť Nejvyšší soud v dané trestní věci nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah. Dovolací argumentace stěžovatele zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (ani žádným jiným v zákoně uvedeným dovolacím důvodům) a zčásti jim sice odpovídala, avšak Nejvyšší soud dovolací argumentaci stěžovatele - pro důvody, které v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil - posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil žádná pochybení, která by mohla přivodit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a proto jeho dovolání odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, že stěžovatel většinu své argumentace uvedené v rámci dovolání uplatnil již před soudy nižších stupňů a tyto se s jeho námitkami řádně vypořádaly. Stěžovatel tak v rámci dovolání opakuje již uplatněnou obhajobu. Už z toho důvodu je - s odkazem na judikaturu - nutné podle Nejvyššího soudu dovolání stěžovatele posoudit jako neopodstatněné. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu naprosto přesvědčivě vysvětlily, proč vycházely ze závěrů znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku a proč naopak nevycházely z posudku, který si nechal zpracovat stěžovatel. Vysvětlily také, proč neuvěřily výpovědím stěžovatelova otce, tvrzením stěžovatele samotného i jeho přítelkyně. Obhajoba se v rámci trestního řízení měla možnost vyjádřit ke všem znaleckým posudkům. Námitky proti znaleckým posudkům stěžovatel ponechává toliko ve zcela obecné rovině, např. tvrzením, že mohlo dojít k záměně vzorků, či že znalci, kteří vypracovali revizní znalecký posudek, používají zastaralé metody, postupy a technologie. Tato tvrzení však nikterak dostatečně nekonkretizoval. Nejvyšší soud konečně nezjistil, že by v případě stěžovatele došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho vina ze spáchání uvedené trestné činnosti je postavena na v podstatě jediném a naprosto nepřezkoumatelném důkazu, totiž na výsledku testu jemu odebraného krevního vzorku. Přitom již test, který stěžovateli prováděli policisté při silniční kontrole, vyšel falešně pozitivně, neboť stěžovatel měl požít návykovou látku kokain, toto podezření se však nepotvrdilo. Orgány činné v trestním řízení vůbec nevzaly do úvahy možnost záměny vzorků, nesprávného postupu laboratorních pracovníků atp. Pochybení při zpracovávání krevního vzorku stěžovatele je podle názoru stěžovatele potvrzováno i výsledky testu, který prováděl Dr. Martin Mžik na základě rozboru stěžovatelových vlasů. Tento test požití návykové látky u stěžovatele neprokázal. Okolnost, že stěžovatel v rozhodný den, kdy se měl jemu za vinu kladené trestné činnosti dopustit, nebyl pod vlivem žádné návykové látky, vyplývá i ze svědectví jeho přítelkyně a jeho otce. Stěžovatel se domnívá, že orgány veřejné moci v jeho případě zcela selhaly, neboť jemu odebraný krevní vzorek neuchovaly pro potřeby dalšího zkoumání v rámci trestního řízení. Byl to ovšem sám stěžovatel, kdo ihned poté, co se dozvěděl pro něj šokující výsledek krevního testu, požádal znalkyni Mgr. A. Brzobohatou, aby test krevního vzorku provedla znovu. Ta mu však měla sdělit, že to již není možné, protože vzorek byl zničen. Neobstojí proto argument Nejvyššího soudu, že stěžovatel měl minimálně 8 týdnů, v nichž mohl výsledek krevního testu kvalifikovaným způsobem zpochybňovat, což neučinil.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
9. Argumentace stěžovatele v rámci ústavní stížnosti se nese v duchu opakování obhajoby, kterou stěžovatel uplatnil během trestního řízení. Ústavní soud konstatuje, že trestná činnost stěžovatele nebyla prokázána jen jediným nepřezkoumatelným důkazem, konkrétně krevním testem. Obecné soudy své závěry důkladně vysvětlily a podpořily odkazem na řadu důkazů. Vysvětlily, že už samotní policisté patrně měli podezření, že stěžovatel užil návykovou látku. Po provedení testu na alkohol proto provedli test na návykové látky, přestože se běžně v rámci silničních kontrol neprovádí.
Jelikož se požití návykové látky potvrdilo, byl stěžovatel obratem testován odběrem krve v nemocničním zařízení a tento test užití návykové látky potvrdil. Lékařka nemocnice popsala, že chování stěžovatele nebylo standardní a popsala také, že se u něj projevovaly abstinenční příznaky. Neobstojí tvrzení stěžovatele, že pochybení při zpracování krevního testu je potvrzováno i testem vlasů, který provedl stěžovatelem oslovený znalec. V napadených rozhodnutích je opět obsáhle popsáno, že takový test má relevanci u chronických uživatelů návykových látek, což zjevně stěžovatel není (protože i podle vlastních tvrzení stěžovatele a tvrzení jeho rodiny - byť tato se poněkud rozchází - je uživatelem toliko příležitostným).
V napadených rozhodnutích jsou dále uvedena pochybení, kterých se znalec zpracováním vzorku vlasů stěžovatele dopustil a je zde také vysvětleno, jak přesnost tohoto testu ovlivňují fyziologické vlastnosti konkrétního člověka. Krevní test na návykové látky je v mnoha ohledech přesnější.
10. Obecné soudy se rovněž obsáhle věnovaly tvrzením samotného stěžovatele, jeho přítelkyně i otce, kteří se vyjadřovali tomu, zda stěžovatel drogy užívá nebo neužívá, případně jak často. Rozpory v jejich vzájemných tvrzeních jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně popsány. Osamoceno zůstává stěžovatelovo východisko, že ihned poté, co se dozvěděl výsledek krevního testu, byl jím šokován a volal zpracovatelce tohoto trestu, aby zkoušku provedla znovu - ta mu však údajně sdělila, že jeho krevní vzorek je již zničen. I kdyby k takové situaci opravdu došlo, ve stěžovatelově případě ve skutečnosti podle Ústavního soudu neexistuje žádná relevantní skutečnost, která by výsledek testu na návykové látky provedený z krevního vzorku jakkoliv zpochybňovala. Proto samotná otázka délky uskladnění krevních vzorků použitých pro vyšetření na přítomnost drogy není v případě stěžovatele rozhodná.
11. Ústavní soud tudíž uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu