Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PAPENO 2 s.r.o., se sídlem Bohuslava Martinů 802/9, Brno, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 15/11, Praha 1, proti usnesení Policie ČR - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura Hradec Králové ze dne 24. 3. 2022, č. j. NCOZ-6045-177/TČ-2020-417503-H, a proti usnesení rady pplk. Ing. Leoše Špačka, Policie ČR - Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura Hradec Králové, 3. oddělení ze dne 23. 2. 2022, č. j. NCOZ-6045-174/TČ-2020-417503-H, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše označených usnesení policejních orgánů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. V záhlaví označeným usnesením policejního orgánu ze dne 23. 2. 2022 bylo rozhodnuto dle § 31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s § 30 odst. 1 tr. řádu tak, že pplk. Ing. Leoš Špaček nemá poměr k projednávané věci a ani ke stěžovatelce, jejímu obhájci, svědkům nebo poškozenému ve věci dříve vedené pod č. j. OKFK-1193/TČ-2012-252300. Stížnost podanou proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž nyní napadeným usnesením policejní orgán usnesením ze dne 24. 3. 2022.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
5. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97
(U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10
(U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10
(U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04
(U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14
(N 163/82 SbNU 565)].
6. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06
(U 4/40 SbNU 781)]. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12
(N 14/68 SbNU 201) či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97
(N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, neumožnil-li stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, obecným soudům (či jiným orgánům veřejné moci) napravit namítaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a nevyčerpal-li všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů (či jiných orgánů veřejné moci).
7. Tyto závěry plně dopadají i na stěžovatelovu věc, neboť trestní řízení v době vydání napadených rozhodnutí stále trvalo; podle obsahu ústavní stížnosti i jejích příloh se dokonce stále nacházelo toliko ve stadiu přípravného řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom ústavní stížnosti proti rozhodnutím o námitce podjatosti orgánů činných v trestním řízení přípustné nejsou (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 15/18 , usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 831/19 , či usnesení ze dne 21.
12. 2017 sp. zn. II. ÚS 2925/17 ). Tento závěr se netýká pouze rozhodování o námitce podjatosti vznesené proti osobám soudců, ale např. i státních zástupců (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17 , usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2324/16 , a usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16 ), jakož i osob činných v dané věci za policejní orgán (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1462/19 , usnesení ze dne 29. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2048/17 a usnesení ze dne 16.
3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 280/17 ).
8. Lze proto učinit závěr, že je-li stěžovatel v pozici obviněného, bude mít možnost námitku podjatosti policejního orgánu uplatnit v dalším průběhu řízení, včetně případného řízení před soudem. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož nerespektuje dříve zmíněnou zásadu subsidiarity.
9. Stěžovatel však (údajně "z opatrnosti") tvrdí, že jakkoliv je rozhodování o přípustnosti ústavní stížnosti v rukou Ústavního soudu, má za to, že v tomto případě by jeho věc mohla poskytnout vodítko pro rozhodování dalších případů řízení o námitce podjatosti policejního orgánu, a ústavní stížnost by proto neměla být odmítnuta jako nepřípustná.
10. S tímto názorem Ústavní soud nesouhlasí a splnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti vymezených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal.
11. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, totiž představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94
(N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl., či Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.).
12. Z judikatury Ústavního soudu se k tomu zejména podává, že k aplikaci citovaného ustanovení dochází zejména tehdy, nelze-li od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, a také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96
(U 1/7 SbNU 325), nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98
(N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94
(N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95
(N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96
(N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98
(N 31/13 SbNU 221)]. Na přesah vlastních zájmů stěžovatele je proto třeba usuzovat toliko z vnějších okolností, neboť ve fázi, kdy Ústavní soud řeší pouze otázku přípustnosti ústavní stížnosti, nepřísluší mu meritorně řešit důvodnost vznesených ústavněprávních námitek (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 a usnesení ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1671/11 ).
13. V nyní posuzované věci stěžovatel tento přesah vlastních zájmů spatřuje v možnosti poskytnout "vodítko" pro rozhodování dalších podobných případů. Stěžovatel tedy nepředkládá žádné tvrzení či relevantní argument, z něhož by bylo možno tento "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele" ve shora uvedeném "vnějším" smyslu dovodit, a který teprve by mohl výjimečně umožnit přezkum napadeného rozhodnutí, byť zatím stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Argumentace samotným trestním řízením a možností podobných případů v budoucnu je v tomto ohledu nepostačující, protože pokud by ji zdejší soud akceptoval, pak by zřejmě musel připustit ústavní stížnost v jakémkoliv trestním řízení a v případě jakéhokoliv tvrzeného zásahu do práv obviněného.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj