Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018 č. j. 5 To 1/2018-3896 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. prosince 2017 č. j. 68 T 7/2014-3848, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2015 č. j. 68 T 7/2014-2677 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za to ho odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále ho odsoudil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 750 000 Kč, přičemž náhradní trest mu stanovil v trvání šesti měsíců, a podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu sedmi let. Stejným rozsudkem krajský soud rozhodl o vině a trestu u dalších sedmi obviněných.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 č. j. 4 To 55/2015-2995 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017 č. j. 6 Tdo 1289/2016-149 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Následnou stěžovatelovu ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2326/17 odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
6. Krajský soud rubrikovaným usnesením rozhodl tak, že podle § 344 odst. 3 a 4 tr. řádu stěžovateli nařídil výkon poměrné části náhradního trestu odnětí svobody v trvání 180 dnů, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 5. 2015 č. j. 68 T 7/2014-2677, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 4 To 55/2015-2995, a to ve výměře šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
7. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup soudů i výsledky jejich rozhodovací činnosti naplňují znaky svévole, přičemž pokus o zpochybnění jeho práva na obhajobu představuje kombinaci přepjatého formalismu a nepřezkoumatelnosti rozhodování.
9. Krajský soud nařídil na den 11. 12. 2017 veřejné zasedání, o němž vyrozuměl pouze samotného stěžovatele, nikoli jeho obhájce. Obhájce se o veřejném zasedání dozvěděl od stěžovatele "až na poslední chvíli", což mu "prakticky znemožnilo jakoukoliv relevantní přípravu". Na začátku veřejného zasedání obhájce nebyl vyzván ke vstupu do jednací místnosti, nýbrž zůstal "stát na chodbě". Když posléze (v průběhu veřejného zasedání) do této místnosti vstoupil, soud jej vyzval, aby si "sednul za veřejnost", neboť nejde o "věc nutné obhajoby". Následně však soud "změnil názor", k veřejnému zasedání obhájce "připustil" a umožnil mu aktivně vykonávat obhajobu (klást dotazy vyslýchanému stěžovateli, činit důkazní návrhy a vyjádřit závěrečný návrh), tentokrát již bez jakýchkoliv výhrad soudu. Usnesení krajského soudu bylo doručeno do datové schránky obhájce, který následně odeslal písemné odůvodnění instanční stížnosti a u vrchního soudu též nahlížel do trestního spisu.
10. Vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení začal tvrdit, že Mgr. Tomáš Grepl není obhájcem stěžovatele, proto se nezabýval obsahem písemného odůvodnění instanční stížnosti. Věcná obhajoba tak zůstala zcela ignorována. Vysvětlení předestřené vrchním soudem, podle kterého stěžovatel nepředložil plnou moc vztahující se na předmětné řízení, neobstojí, neboť obhájce obdržel plnou moc, která byla výslovně formulována jako generální, což krajskému soudu vysvětlil v reakci na jeho výzvu podáním ze dne 14. 7. 2017, přičemž další (navazující) výzvu či vyrozumění soudu již neobdržel. Je přitom paradoxní, že v jiných směrech s Mgr. Tomášem Greplem soudy jednaly. Doručeno mu bylo i usnesení vrchního soudu.
11. Stěžovatel namítá, že určující byla z hlediska nařízení náhradního trestu aplikace § 344 odst. 3 tr. řádu, přičemž soudy nikterak toto ustanovení nevyložily a neobjasnily ani, jaká hlediska rozhodná pro jeho použití uplatnily. Nařízení náhradního trestu odnětí svobody nemůže být "automatickým" následkem pouhého nezaplacení peněžitého trestu. K tomu jako nutná podmínka musí přistoupit ještě kvalifikované nelegitimní jednání odsouzeného, které by bylo možno hodnotit jako "maření" výkonu peněžitého trestu, tedy jednání, jehož cílem je dosáhnout neuhrazení částky odpovídající tomuto trestu. Stěžovatel uvádí, že je "radikálně předlužený", přičemž z jeho příjmů ve věznici provádí Vězeňská služba České republiky srážky v maximálně možné míře (až "na nesrazitelné minimum") tak, že z více uplatněných pohledávek státu provádí dle ve spise dostupných podkladů nejprve srážky pouze na "zásadní" pohledávku finančního úřadu (cca 21 000 000 Kč). V odůvodnění napadeného usnesení implicitně obsažená výtka, že stěžovatel nezajistil provádění srážení alespoň částečného splácení peněžitého trestu, je tedy zcela nedůvodná a nespravedlivá. K jejímu případnému vyvrácení stěžovatel stížnostnímu soudu navrhl k důkazu vyžádání zprávy ekonomického oddělení věznice o použitých pravidlech či postupech provádění srážek (včetně zdůvodnění preference jediného věřitele, tj. finančního úřadu). Předmětný důkazní návrh vrchní soud zcela ignoroval, čímž vybočil i z požadavků traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
12. Stěžovatel má za to, že zaplacením částky 750 000 Kč by mohl za stavu svého "materiálního předlužení" protiprávně zvýhodnit jednoho ze svých věřitelů, a tím naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěr soudů, že svůj dluh vůči finančnímu úřadu v trestním řízení zamlčel. Připomíná, že upozorňoval na svoji nemajetnost, která mu neumožňuje zaplatit peněžitý trest, v důsledku čehož byla struktura jeho dluhů jen druhořadá. O předmětném dluhu měl krajský soud informace od Věznice Brno ještě před tím, než uplatnil své pohledávky (náklady řízení) ke srážkám. Naopak stěžovatel nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody k danému dluhu v současnosti nedisponuje jakýmikoliv podklady, proto ve veřejném zasedání navrhoval, aby soud k důkazu připojil spis finančního úřadu tak, aby bylo možné se s okolnostmi týkajícími se předmětné pohledávky obeznámit, avšak i tento důkazní návrh soudy opomenuly.
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
15. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkazy na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
16. Obsahové těžiště ústavní stížnosti představuje námitka, že se soudy dopustily ústavněprávně relevantního excesu při výkladu a použití § 344 odst. 3 a 4 tr. řádu.
17. Patří se předeslat a zdůraznit, že soudy stěžovateli připomenuly usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2326/17
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jmenovitě jeho bod 14., kde se konstatuje toto: "Stěžovatel brojí i proti vyměřenému peněžitému trestu, přičemž namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení. Jak již však v minulosti Ústavní soud mnohokrát rozhodl, Ústavní soud není oprávněn ukládat či přezkoumávat tresty, neboť tuto pravomoc svěřil ústavodárce toliko soudům (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Tomu odpovídá i procesní úprava trestního řízení, v němž, na rozdíl od řízení před Ústavním soudem, mají obecné soudy širokou možnost procesem dokazování zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro úvahu o uložení trestu v konkrétním případě relevantní.
Ústavní soud může do tohoto procesu či jeho výsledku zasáhnout pouze v případě, kdy zjistí zjevnou libovůli při aplikaci příslušných zákonných norem. V případě stěžovatele však byl peněžitý trest uložen v souladu s podmínkami tr. zákoníku (viz ustanovení § 67 odst. 1 tr. zákoníku) a odpovídá i zjištěným majetkovým poměrům stěžovatele. Tvrzenou nedobytnost peněžitého trestu řešily jak soudy prvního a druhého stupně, tak i soud dovolací (viz bod 40 napadeného usnesení), který se po rozboru relevantních skutečností plně ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že uložený peněžitý trest není trestem nepřiměřeným ani nedobytným.
Vzhledem k charakteru trestné činnosti, podílu stěžovatele na jejím páchání i celkové výši daňového úniku, i s ohledem na osobu stěžovatele nejde ani dle názoru Ústavního soudu o výměru zjevně excesivní."
18. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy a nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Sama skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování, resp. použití norem podústavního práva dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, přitom důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Stěžovatel rovněž nepřímo polemizuje s názory obsaženými ve výše citovaném usnesení ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2326/17 , aniž by však předestřel okolnosti, které by představovaly validní důvod pro změnu závěrů Ústavního soudu.
19. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
20. První část námitek se týká "proměnlivého" přístupu soudů k tomu, zda Mgr. Tomáš Grepl byl řádně zmocněným obhájcem stěžovatele. Soudy vycházely - byť nikoli konzistentně - z názoru, že pojem "trestní věc" obsažený v plné moci ze dne 1. 7. 2016 se vztahuje výlučně k rozhodování o návrhu na upuštění od výkonu peněžitého trestu podle § 344 odst. 1 tr. řádu; jinak řečeno, soudy pojem "věc" ztotožnily s dílčím cílem stěžovatele v rámci vykonávacího řízení, tj. se zmiňovaným upuštěním od výkonu peněžitého trestu. Stěžovatelem otevřená polemika nicméně ústavněprávního rozměru nedosahuje, neboť jde o výklad v rovině podústavního práva a Ústavní soud ani zde neshledal prostor pro zásah. I kdyby Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, podle kterého se plná moc vztahuje i na "věc", z níž se odvíjí nyní posuzovaná ústavní stížnost, nelze přehlížet, že stěžovatel neuvádí přesvědčivě, jaký měl tento oponovatelný postup soudů průmět do výsledku řízení.
21. Stěžovatel uznává, že poté, co krajský soud dovolil přístup jeho obhájci do jednací místnosti, umožnil mu aktivně vykonávat obhajobu (klást dotazy vyslýchanému stěžovateli, činit důkazní návrhy a vyjádřit závěrečný návrh), tentokrát již bez jakýchkoliv výhrad soudu. Rovněž z protokolu o veřejném zasedání se nepodává, že poté, co byly (v úvodu zasedání) čteny označené písemnosti (stěžovatel neuvádí, že by jejich obsah nebyl jeho obhájci znám), krajský soud přistoupil k výslechu stěžovatele, u něhož byl obhájce přítomen.
22. Jde-li o námitku, že vrchní soud nepřihlédl k Mgr. Tomášem Greplem sepsanému odůvodnění instanční stížnosti, je namístě připomenout, že soud vyšší instance sice vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se musí vypořádat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09
(N 201/58 SbNU 787)], nicméně zde jde o aplikaci obecného revizního principu, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, a v jehož rámci instanční soud přezkoumává rozhodnutí soudu nižší instance komplexně, tj. i z jiných důvodů, než byly stěžovatelem vytknuty.
23. Není přesvědčivého podkladu pro úsudek, že stěžovatel by mohl podáním sepsaným obhájcem otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak vrchní soud učinil. Stěžovatel přitom (s níže uvedenou výjimkou) nevysvětlil, které námitky zůstaly v důsledku jím kritizovaného postupu nevypořádány.
24. Stěžovatel vytýká, že nastala procesní situace opomenutého důkazu v souvislosti s jeho návrhy na vyžádání spisu finančního úřadu a zprávy věznice stran "upřednostňování" jednoho z věřitelů.
25. Návrh na vyžádání spisu finančního úřadu stěžovatel spojil s požadavkem na potvrzení celkového objemu dluhu; krajský soud nicméně výši dluhu stanovil na základě konkretizovaných písemností, čemuž odpovídá zamítnutí předmětného důkazního návrhu pro nadbytečnost.
26. Do ústavněprávní roviny neposunuje stěžovatelovu argumentaci ani návrh na vyžádání zprávy věznice. Stěžovatel nepředestřel relevantní oponenturu závěrům soudů, že svůj vysoký nedoplatek na daních zamlčel v průběhu trestního řízení, ačkoli nejpozději po nástupu do výkonu trestu odnětí svobody věděl, že jsou mu prováděny maximální srážky z platu právě úhradou dluhu vůči Finančnímu úřadu ve Zlíně. Na výzvy soudu, aby zaplatil peněžitý trest, nereagoval a nepokusil se zaplatit ani minimální částky na úhradu peněžitého trestu, ačkoli rozsudek ohledně jeho osoby nabyl právní moci již dne 23. 2. 2016. Soudy dospěly k akceptovatelnému závěru, že stěžovatel měl dostatečný časový prostor k projevení snahy o splacení peněžitého trestu. Z celkové výměry peněžitého trestu 750 000 Kč zaplatil až po nařízení veřejného zasedání prostřednictvím svého bratra pouze minimální částku 1 000 Kč. Uvedeným rovněž soudy předestřely svůj náhled na otázku "maření" výkonu peněžitého trestu.
27. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, přičemž odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu