Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Nikolou Jílkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Drobného 324/72, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 10 Ads 227/2022-56 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. července 2022 č. j. 61 Ad 6/2021-64, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá mj. otázkami souvisejícími s posouzením zdravotního stavu stěžovatelky pro účely přiznání invalidního důchodu.
2. Vedlejší účastnice řízení ("ČSSZ") stěžovatelce rozhodnutím ze dne 31. 5. 2021 odňala invalidní důchod (přiznaný v červnu 2020) s odůvodněním, že pracovní schopnost stěžovatelky z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 25 %, a tedy již nejsou splněny podmínky pro přiznání invalidního důchodu. Posuzující lékařka označila stěžovatelčinu práci za lehkou a nepřistoupila k připočtení dalších 10 % za profesi jako u předchozího - pro stěžovatelku příznivého - rozhodnutí z června 2020. Námitky stěžovatelky ČSSZ zamítla rozhodnutím ze dne 13. 8. 2021.
3. Stěžovatelka se bránila žalobou. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud") po posouzení zdravotního stavu stěžovatelky dvěma posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí ("ministerstvo") žalobu napadeným rozsudkem zamítl.
4. Kasační stížnost stěžovatelky odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost.
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Namítá, že rozhodnutí správního orgánu o odejmutí invalidního důchodu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tvrdí, že se z tohoto rozhodnutí nedozvěděla důvody pro odebrání rozhodujícího kritéria za profesi, což znamená, že jej krajský soud měl ze zákona [§ 76 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s.")] zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení. Krajský soud pochybil, jelikož takto nepostupoval, resp. překročil meze své pravomoci, neboť vstupoval do role správního orgánu a namísto něj dokazováním doplnil chybějící odůvodnění. Stěžovatelka uvádí, že v kasační stížnosti dostatečně vymezila, v čem spatřuje přijatelnost a přesah jejích vlastních zájmů. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že kasační stížnost formalisticky odmítl, nepřistoupil k jejímu věcnému posouzení, čímž stěžovatelku připravil o řádný opravný prostředek ochrany práv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně zmiňuje, že nebyla vyšetřena osobně, čímž relativizuje závěr o jejím zdravotním stavu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.
ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 ). Obdobné závěry lze formulovat i z hlediska zjišťování skutkového stavu; ústavněprávní deficit by zakládal toliko extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem.
10. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Nejvyšším správním soudem a která jím byla dostatečně vypořádána. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s. Podle něj platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, což byla podle § 31 odst. 2 s.
ř. s. i věc stěžovatelky, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud, lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (srov. např. usnesení ze dne 7.
12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21 ).
11. Odmítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost postupem podle § 104a s. ř. s., nelze v tom spatřovat cokoli neústavního. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudní řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko řádně odůvodnil. Ústavní soud se interpretací § 104a s. ř. s. v judikatuře již dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (srov. např. usnesení ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 ), k čemuž však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
12. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč je stěžovatelčina kasační stížnost nepřijatelná, a tedy věcně neprojednatelná. Zhodnotil, že krajský soud hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně.
13. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí krajského soudu neshledal ani zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky a které by případně zakládalo důvod přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, s. 3). Ohledně napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od závěrů Nejvyššího správního soudu, kterými se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelkou již v kasační stížnosti, a odkazuje na ně.
14. Krajský soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže nechal vyhotovit dva posudky týkající se zdravotního stavu stěžovatelky s tím, že jeden z těchto posudků byl následně ještě doplněn. Stěžovatelka měla možnost se k oběma posudkům vyjádřit (srov. rozsudek krajského soudu, body 10 a 12). Pro Ústavní soud je podstatné, že krajský soud na základě těchto dvou posudků dospěl ke stejnému závěru jako ČSSZ, tj. k závěru, že v případě stěžovatelky nejsou splněny podmínky pro přiznání invalidního důchodu.
Z těchto posudků se podává zcela jednoznačné odborné stanovisko, jež stěžovatelka setrvale rozporuje, že "v žádném případě není objektivní důvod k navýšení o dalších 10 % z důvodu subjektivně udávané psychicky náročné práce" (tamtéž, bod 11), resp. že původní navýšení o 10 % je neobvyklé (tamtéž, bod 9). Zcela případné se tak jeví i souhrnné hodnocení Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, bod 12), že "napadené rozhodnutí ČSSZ bylo odůvodněno řádně zjištěným a náležitě popsaným skutkovým stavem.
[Krajský soud] tedy nemohl pochybit tím, že napadené rozhodnutí nezrušil." Stručně shrnuto, Ústavní soud neshledal mezi skutkovými zjištěními a právními závěry správních soudů, navazujícími na závěry správních orgánů, extrémní rozpor, který teprve by mohl odůvodnit jeho případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 881/23 , bod 9).
15. Zmiňuje-li stěžovatelka, že její zdravotní stav byl posouzen bez osobního vyšetření, Ústavní soud ověřil, že tuto námitku stěžovatelka poprvé uplatnila až v kasační stížnosti (srov. zejména správní žaloba - spis krajského soudu, č. l. 1-2). Nejvyšší správní soud proto odůvodněně považoval tuto námitku za nepřípustnou (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, bod 9). Ze stejných důvodů se touto námitkou nyní nemůže zabývat ani Ústavní soud. Postačí v tomto kontextu připomenout princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, z něhož plyne, že stěžovatelka musí uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje za významnou, stejně jako všechny důkazní návrhy již v řízení před obecnými soudy.
Úkolem Ústavního soudu je poté přezkoumat, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Jinými slovy vyjádřeno, nedávalo by žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohla (a měla) stěžovatelka uplatnit již v předchozím řízení, předložila teprve Ústavnímu soudu.
16. Ústavní soud neshledal ani tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, ve stěžovatelčině případě z důvodu invalidity, dle čl. 30 odst. 1 Listiny. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je osoba invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles její pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Invalidita není neměnný stav. Stupeň invalidity se v průběhu času může měnit nebo dokonce zaniknout, což obojí má vliv na výši, resp. zánik nároku na důchod (srov. § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění).
Zákonný postup vedoucí k vyhodnocení změny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k lepšímu nelze považovat za porušení čl. 30 odst. 1 Listiny. Z povahy věci přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci lze přiznat ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákona, který toto ustanovení provádí. Ani samotné odejmutí invalidního důchodu v posuzované věci proto nelze považovat za porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky, neboť bylo učiněno v souladu se zákonem.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu