Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, se sídlem Chvalova 1696/10, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2023 č. j. 21 Co 128/2023-48 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2023 č. j. 43 C 108/2022-39, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu a EOS Investment Česká republika, s. r. o. (z obchodního rejstříku s. r. o. vymazána ke dni 31. října 2022), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou podanou podle části páté o. s. ř. domáhal zrušení rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 2. 2022 č. j. ČTÚ-30713/2021-603. Stěžovatel tvrdil, že byl rozhodnutím předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu, jakožto správního orgánu, dotčen na svých právech tím, že mu byla uložena povinnost k úhradě peněžité částky ve výši 983,47 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 200 Kč za správní poplatek, 3 872 Kč za právní zastoupení navrhovatelky v řízení před správním orgánem a 1 573 Kč za zastoupení navrhovatelky v rozkladovém řízení. Stěžovatel žádal soud o přezkum po stránce skutkové i právní. Namítal, že správní orgán nesprávně hodnotil provedené důkazy, rozložení důkazního břemene a že požadovaná částka za právní zastoupení by obecně neměla přesahovat výši žalované jistiny.
3. Stěžovatelova žaloba podaná k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") podle části páté o. s. ř., neobsahovala náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 246 odst. 2 o. s. ř. Usnesením ze dne 25. 8. 2022 č. j. 43 C 108/2022-25 vyzval městský soud stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů svou vadnou žalobu opravil, neboť v žalobě neuvedl, v jakém rozsahu má být spor projednán a rozhodnut; chybělo vylíčení toho, v čem měl být stěžovatel rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech; stěžovatel neoznačil důkazy, které by měly být v řízení před soudem provedeny; a nesprávně formuloval petit, který byl v logickém rozporu s obsahem žaloby.
Výzva soudu obsahovala poučení, jak vady žaloby odstranit, jakož i poučení o následku neodstranění vad žaloby v podobě jejího odmítnutí. Na výzvu soudu stěžovatel reagoval podáním ze dne 4. 10. 2022, ve kterém uvedl, že napadá rozhodnutí v celém rozsahu, neboť jím byla žalobci uložena povinnost "k úhradě peněžité částky a nákladů řízení". K zásahu do svých subjektivních práv uvedl, že návrh navrhovatelky (dále také "zúčastněná osoba") měl být správním orgánem správně zamítnut, neboť to byla navrhovatelka, kdo neunesl důkazní břemeno ohledně jí tvrzených skutečností, z nichž pro sebe dovozovala příznivé právní následky.
Dále správní orgán nesprávně zhodnotil důkazy, což vedlo k neúspěchu stěžovatele ve správním řízení. Nesprávně bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel proto navrhl, aby soud rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 2. 2022 č. j. ČTÚ-30713/2021-603 "změnil" tak, že se návrh zúčastněné osoby zamítá, a uložil zúčastněné osobě povinnost k náhradě nákladů stěžovatele. Současně stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k odstranění vad, která mu byla poskytnuta.
Následně stěžovatel v reakci na usnesení městského soudu ze dne 18. 1. 2023 č. j. 43 C 108/2022-33, kterým mu byla prodloužena lhůta k úplnému odstranění vad, uvedl, že žalobu nad rámec podání ze dne 4. 10. 2022 již doplňovat nehodlá. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba - ani ve spojení s doplněním ze dne 4. 10. 2022 - neobsahuje údaj o tom, jaká práva a povinnosti mají být v řízení projednány a o čem má soud rozhodnout. Vzhledem k tomu, že stěžovatel i přes poučení podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
vady své žaloby neodstranil, rozhodl městský soud usnesením ze dne 17. 4. 2023 č. j. 43 C 108/2022-39 tak, že žalobu odmítl.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. V usnesení krajský soud stěžovateli osvětlil, že žaloba podle části páté o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, v čem byl žalobce rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, tedy nestačí konstatování, že byl rozhodnutím správního orgánu nesprávně zavázán k úhradě peněžité částky, aniž by specifikoval, o jaký nárok se jedná a proč nemá být k úhradě zavázán.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nedostatky žaloby tvrzené městským soudem podáním ze dne 4. 10. 2022 odstranil. Městský soud přesto setrval na svém stanovisku a žalobou se věcně odmítl zabývat, čímž bylo stěžovateli odepřeno právo na projednání věci před soudem. Podle stěžovatele až krajský soud provedl poučení a vysvětlení, v čem shledal městský soud nedostatky bránící projednání věci, čímž došlo k faktické změně z řízení dvojinstančního na jednoinstanční. Stěžovatel dále nespatřuje proporcionalitu v případě uplatnění částky jistiny 983,47 Kč a k tomu uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení před správními orgány v částce celkem 5 645 Kč. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti ohledně uznaných nákladů řízení namítá, že v řízení před správním orgánem se jednalo o spor, k jehož zahájení dochází jednoduchým formulářem a za situace, kdy správní orgány presumovaly správnost a pravost všech informací obsažených v návrhu navrhovatelky.
Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 a ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 1325/11 , ve kterých Ústavní soud konstatoval, že za účelně vynaložené náklady lze považovat toliko takové, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011 č. 52036/09].
8. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů.
Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Žádná z výše uvedených situací v projednávané věci nenastala.
9. V nyní projednávané věci jde celkem o částku ve výši 6 628,47 Kč, přičemž stěžovatel namítá porušení procesního základního práva podle čl. 36 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy stěžovateli dostatečně osvětlily, že žaloba stěžovatele měla v příslušné části vady, když nevymezila dostatečně určitě, jakým způsobem byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech. Obecným soudům nelze tedy vytknout, že by postupovaly přepjatě formalisticky, neboť bylo povinností stěžovatele, aby svou žalobou jednoznačně vymezil předmět řízení. Dále k namítané náhradě nákladů správními orgány Ústavní soud konstatuje, že správní orgány přiznaly navrhovatelce pouze účelně vynaložené náklady, které uplatnila v reakci na postup stěžovatele v řízení.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu