Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Vrbky, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem, se sídlem Umělecká 305/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 33 Cdo 612/2024-264 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2023 č. j. 57 Co 127/2023-232, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Gabriela Figela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyjádřit se vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhal zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky ze smlouvy o úvěru. Stěžovatel tuto pohledávku nabyl jako postupník na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2016.
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2023 č. j. 9 C 338/2020-193 žalobu zamítl (výrok I), stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení ve výši 187 983,18 Kč (výrok II) a státu ve výši 11 749 Kč (výrok III).
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání a v průběhu odvolacího řízení navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila obchodní společnost Balanga Invest, s. r. o. (dále jen "postupnice"), na níž svoji pohledávku za vedlejším účastníkem řízení postoupil. Postupnice se vstupem do řízení souhlasila.
5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 31. 10. 2023 č. j. 57 Co 127/2023-232 zamítl návrh stěžovatele na záměnu účastníků podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Dovodil, že jde o výjimečný případ, kdy soud může za použití § 2 o. s. ř. zamítnout návrh žalobce, přestože došlo k singulární sukcesi, neboť konkrétní okolnosti projednávané věci vyvolávají obavu, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou. K tomu uvedl, že náhrada nákladů řízení před okresním soudem dosahuje téměř 200 000 Kč, důvod postoupení pohledávky je nezřetelný, a naopak je patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení. Z obchodního rejstříku, resp. z katastru nemovitostí, krajský soud dále zjistil, že stěžovatel jako postupitel je současně jediným společníkem a jednatelem postupnice, u níž není jasný její majetkový a obchodní substrát, byla založena v průběhu řízení (po částečném shromáždění důkazů) a fakticky nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, ani nevlastní nemovitý majetek.
6. Následné dovolání stěžovatele, které bylo přípustné podle § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2024 č. j. 33 Cdo 612/2024-264 zamítl. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11
(N 30/64 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] a ztotožnil se se závěry vyslovenými krajským soudem. Podotkl, že v dovolání je vyloučeno uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy. Předložil-li tedy stěžovatel v dovolacím řízení další důkazy (Dohoda o úplatě ke smlouvám o postoupení pohledávek, potvrzení o platbě, výpis ze spořicího účtu postupnice), které měly zvrátit rozhodnutí krajského soudu, nemohl k nim Nejvyšší soud přihlédnout. Namítal-li stěžovatel porušení svého práva na přístup k soudu, Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí návrhu na záměnu účastníka na jeho účastenství nic nemění (porušení práva na přístup k soudu by případně mohla namítat postupnice).
Ani toto právo však není absolutní, nýbrž bývá obvykle modifikováno v procesních předpisech. Skutečnost, že krajský soud nevyzval stěžovatele ani postupnici k doplnění a ozřejmění skutečností, které jsou pro rozhodnutí soudu zásadní, a to přesto, že stěžovatel ve svém návrhu na procesní nástupnictví nabídl soudu možnost si v případě potřeby vyžádat další podklady, nepředstavovala procesní vadu. Cílem § 43 o. s. ř. je, aby účastník měl možnost s pomocí soudu případné vady svého vlastního podání odstranit, aby neutrpěl z neznalosti procesního práva újmu, a aby bylo nepochybné, jaký procesní úkon (podání) přesně činí, resp. nečiní.
V návrhu stěžovatele na procesní nástupnictví nechyběly podstatné náležitosti, nebyl neúplný, ani nesrozumitelný, byl však krajským soudem vyhodnocen jako návrh zneužívající úpravu procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. ve spojení s § 2 a § 6 o. s. ř. Postup podle § 43 o. s. ř. tudíž nebyl na místě. Nejvyšší soud uzavřel, že odpovědnost za způsob, jakým účastník uplatňuje svá procesní práva nebo plní své procesní povinnosti, nese každý účastník zásadně sám.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. při souhlasu postupnice představuje výjimečný způsob, jak o tomto procesním návrhu rozhodnout. Podmínky neplynou ze zákona, ale byly formulovány judikaturou. S ohledem na výjimečnost takového rozhodnutí by měl soud vyvinout maximální úsilí pro zjištění všech okolností. Krajský soud však toto neučinil, stěžovatele popř. postupnici nekonfrontoval s důkazy, které si pro rozhodnutí opatřil a nevyzval je k doplnění pro rozhodnutí podstatných skutečností. Krajský soud podle stěžovatele nezjistil zásadní informace pro rozhodnutí, a to zejména komerční motiv a podmínky pro případné uspokojení nároku vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud jeho námitku týkající se porušení práva vyjádřit se podle čl. 38 odst. 2 Listiny zbagatelizoval. Hodlal-li krajský soud rozhodnout výjimečným způsobem, ale nezjistil veškeré okolnosti rozptylující obavy ze zneužití institutu záměny a neumožnil stěžovateli doplnit další okolnosti, zasáhl tím do práva na soudní ochranu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že by postoupením sporované pohledávky došlo ke zneužití jeho procesního postavení, a to z toho důvodu, aby se vyhnul platbě očekávaných nákladů řízení spojených se žalovanou pohledávkou.
12. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci jde toliko o výklad podústavního práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.
13. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11 citovaného v napadených rozhodnutích vyplývá, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř., neboť obecné soudy musí dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
14. Z napadených usnesení se podává, že po formální stránce byly sice splněny podmínky návrhu na procesní nástupnictví, nicméně krajský soud (a následně i Nejvyšší soud) se zabývaly i tím, zda postoupením pohledávky na postupnici založenou až v průběhu soudního řízení, jejímž jediným společníkem a jednatelem je stěžovatel, nemohlo dojít k porušení chráněného zájmu vedlejšího účastníka řízení. Tento požadavek přitom vyplývá z výše zmiňovaného § 2 o. s. ř., podle nějž soudy při rozhodování věcí ve své pravomoci dbají na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud se souvislostmi případu řádně zabývaly a v odůvodnění vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že návrh stěžovatele je toliko účelový, resp. zneužívající institut nástupnictví.
15. Byť stěžovatel tvrdí, že z jeho strany o zneužití práva nejde, je nutno k jeho tvrzení přihlížet pouze podpůrně, neboť je sám zainteresován na výsledku řízení. Pokud obecné soudy postavily svá rozhodnutí na okolnostech svědčících ve prospěch zneužití práva, přičemž výčet těchto zjištění je dostatečný, nelze v jejich postupu spatřovat žádné vybočení ze zákonných mezí či dokonce ústavního pořádku. Opatřily-li si obecné soudy dostatečné podklady pro rozhodnutí, není jejich povinností, aby vyzývaly stěžovatele řízení k jejich doplnění, popř. aby jej "konfrontovaly" se zjištěními, která učinily z veřejně dostupných zdrojů (obchodního rejstříku a katastru nemovitostí).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu