Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Hájka, nyní Vazební věznice Ostrava, právně zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, se sídlem AK Ostrava, Sokolská třída 21, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2014 č. j. 4 To 9/2014-3968 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2014 č. j. 34 T 7/2012-3952, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti plyne, že základní práva stěžovatele měla být porušena jeho vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat. Stěžovatel namítá, že vazba může trvat jen nezbytně nutnou dobu a stěžovatel je ve vazbě již od 19. 12. 2011. Domnívá se, že hrozba vysokého trestu musí být hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory a je třeba vzít v úvahu i míru rizika uprchnutí nebo skrývání. Na druhou stranu ovšem připouští, že byl pro daný skutek nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, proti němuž však podal opravný prostředek.
Stěžovatel má za to, že jak Krajský soud v Ostravě, tak Vrchní soud v Olomouci se nezabývaly žádnými dalšími faktory odůvodňujícími vazební stíhání, a omezily se pouze na hrozbu vysokého trestu. Dále dle názoru stěžovatele neodůvodnily odmítnutí návrhů stěžovatele na náhradu vazby zárukou ze strany stěžovatelovy matky či dohledem probačního úředníka, nebo peněžitou zárukou. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá podjatost soudce Mgr. Romana Raaba, který vypracovával rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Vyjádření soudů nebyla stěžovateli zasílána k replice, neboť oba soudy jen odkázaly na svá odůvodnění a do případu nevnesly nic nového. Stěžovatel je obviněn ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž měla být způsobena škoda ve výši cca 4 miliony Kč.
Krajský soud v Ostravě dosud nepravomocným rozsudkem ze dne 22. 11. 2013 č. j. 34 T 7/2012-3803 uznal obžalovaného vinným žalovaným trestným činem a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let ve věznici s ostrahou.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu rozhodnutí vydaných v dosud neskončeném trestním řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci neskončeného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06 , případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13 , dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Základní podmínkou omezení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro pravomocné odsouzení. Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu vyžaduje kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. § 67 a násl. tr.
řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně, a účelem tohoto opatření na straně druhé. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str.
180). Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 , ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 , včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03
(všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS ).
Stěžovatel byl vzat do vazby dne 21. 12. 2011 jak z důvodů uvedených v § 67 písm. a), tak § 67 písm. b) tr. řádu. V průběhu trestního stíhání dochází k pravidelným přezkumům důvodnosti a trvání vazby, a to jak ze zákonem stanovených důvodů, tak z podnětu obžalovaného. Z odůvodnění rozhodnutí vazebního soudu je zřejmé, že soudce přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve veřejném zasedání, nicméně po zohlednění všech skutečností soud přesto konstatoval, že existuje důvodná obava, že by se stěžovatel trestnímu stíhání vyhýbal, proto jeho návrhům nevyhověl.
Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že by zde byly důvody, na které odkazuje Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích, která předestřel v ústavní stížnosti. Tedy že by nedocházelo k pečlivému zkoumání důvodů vazby a vhodnosti institutů, které vazbu nahrazují.
K námitce stěžovatele stran podjatosti Mgr. Romana Raaba se Vrchní soud v Olomouci vyjádřil tak, že tento soudce zpracoval v souladu s rozpisem práce dané usnesení a není zde důvodnost podjatosti tohoto soudce ve vztahu k obžalovanému. Ústavní soud se s tímto odůvodněním Vrchního soudu ztotožnil, neboť daný soudce nijak neovlivňuje řízení a nemá k němu ani ke stěžovatelovi žádný jiný vztah.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost obžalovaného zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu