Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2023 č. j. 4 As 278/2022-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušena jeho právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Magistrát města Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 21. 11. 2016 sp. zn. MM/OŽP/OP/72584/K/2016/ResB (dále jen "rozhodnutí orgánu ochrany přírody") povolil statutárnímu městu Ústí nad Labem pokácení keřových porostů druhu Ligustrum vulgare, Viburnum sp., Ribes sp. a Lonicera sp. (dále jen "původní dřeviny") rostoucích na pozemcích parc. č. 2610/1, 2610/3, 2610/11, 2610/12, 4260/1, 2648/1 a 2649/2, zapsaných v k. ú. Ústí nad Labem, o celkové ploše 1 406 m2, nařídil žadateli náhradní výsadbu 2 772 keřů Berberis sp. a Potentilla fruticosa (dále jen "nové dřeviny"), určil navíc i pětiletou náhradní péči o tyto nové dřeviny a stanovil podmínky pro provedení kácení a náhradní výsadby. Krajský úřad Ústeckého kraje zrušil rozhodnutí orgánu ochrany přírody a řízení zastavil. Dovodil, že k pokácení původních dřevin není třeba povolení orgánu ochrany přírody.
3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2020 č. j. 15 A 87/2017-44 rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti rozsudkem ze dne 9. 8. 2022 č. j. 4 As 117/2020-21 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Kasační soud shledal, že krajský soud v řízení pochybil při výkladu § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). V řízení po vydání zrušujícího rozsudku krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 26. 10. 2022 č. j. 15 A 87/2017-63. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud se v napadeném usnesení nezabýval stěžovatelovou kasační námitkou týkající se charakteru výsadby, ale pouze s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti opakované kasační stížnosti, ji odmítl. Stěžovatel tak neměl možnost namítat, že závěr o stejném charakteru porostu je v rozporu se skutkovým stavem.
5. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud v dané věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
6. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud představuje orgán, jemuž přísluší výklad práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.
7. Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že mu Nejvyšší správní soud odepřel možnost přezkumu jeho kasačních námitek. Součástí stanoveného postupu domáhání se svého práva před soudem je i úprava nepřípustnosti kasační stížnosti v § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle níž je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Účelem tohoto zákonného ustanovení je, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v řízení o kasační stížnosti by nebylo racionální, neboť ve svých důsledcích by připuštěním nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by kasační soud setrval na svém původním právním názoru (tudíž by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory narušoval právní jistotu a popíral princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí) - viz nález ze dne 8.
6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05
(N 119/37 SbNU 519).
8. Vymezení nepřípustnosti kasační stížnosti v § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. [k jeho výkladu srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66), body 17. až 24. odůvodnění] nepředstavuje znemožnění přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, jelikož z přezkumu Nejvyšším správním soudem nevylučuje žádnou z právních otázek významných pro rozhodnutí krajského soudu nebo městského soudu, které je obecně možno napadnout kasační stížností. To platí i o všech možných procesních vadách v řízení před krajským soudem či městským soudem. Důsledkem § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je skutečnost, že v konkrétní věci se může Nejvyšší správní soud danou právní otázkou zabývat pouze jedenkrát.
Zmíněné zákonné ustanovení brání tomu, aby byl Nejvyšší správní soud nucen po věcné stránce přezkoumávat své vlastní hodnocení v situaci, kdy stěžovatelé věcně polemizují se závěrem, který krajský soud či městský soud vyslovil vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným přímo v dané věci. Nejde o žádné omezení přístupu k soudu, neboť z čl. 36 odst. 1 Listiny nelze dovodit právo na to nechat v jedné a téže věci Nejvyšším správním soudem přezkoumat jeho vlastní právní hodnocení vyslovené přímo v této věci.
9. V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud v napadeném rozsudku plně respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 9. 8. 2022 č. j. 4 As 117/2020-21. To ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu