Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti PRAGON, s. r. o., sídlem Imrychova 883/9, Praha 12 - Kamýk, zastoupené Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem, sídlem Rumunská 29, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2025 č. j. 7 As 285/2024-102, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2024 č. j. 15 A 101/2024-101, a s ní spojeném návrhu na zrušení vyhlášky č. 172/2015 Sb., o informační povinnosti příjemce potravin v místě určení, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Praze, sídlem Za opravnou 300/6, Praha 5 - Motol, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; čl. 2, čl. 7, čl. 8 a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv; čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv EU. Namítá dále, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení principů zakotvených v čl. 2 odst. 2, 3 a 4, čl. 9 odst. 2 a 3 a čl. 95 Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny; čl. 53 Úmluvy, čl. 29 a čl. 30 Všeobecné deklarace lidských práv; čl. 3 a čl. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 51, čl. 52 a čl. 53 Listiny základních práv EU. Stěžovatelka spolu se zrušením napadených rozhodnutí navrhuje také zrušit vyhlášku č. 172/2015 Sb., o informační povinnosti příjemce potravin v místě určení (dále jen "vyhláška č. 172/2015 Sb."). Navrhuje dále přibrání dalších osob označených v ústavní stížnosti do řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala: a) ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že vůči ní vedlejší účastnice uskutečnila kontrolu podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), která byla zahájena dne 3. 4. 2024 a ukončena protokolem o kontrole ze dne 12. 6. 2024, b) prohlášení nezákonnosti aktu vedlejší účastnice s názvem "Vyřízení námitek - sdělení" ze dne 6. 8. 2024, č. j. SZPI/AZ 151-9/2024, jeho zrušení a vrácení vedlejší účastnici k dalšímu řízení, c) prohlášení nicotnosti vyřízení námitek a d) konstatování, že "aplikace a použití" vyhlášky č. 172/2015 Sb. vůči stěžovatelce jsou nezákonné, vedlejší účastnice je povinna k ní nepřihlížet a je povinna zdržet se vůči stěžovatelce její aplikace. Stěžovatelka současně navrhla, aby městský soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s podnětem na zrušení vyhlášky č. 172/2015 Sb.
3. Městský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatelky v celém rozsahu odmítl, z části pro opožděnost, a z části pro nesplnění jiných podmínek řízení. Ve vztahu k tvrzenému nezákonnému zásahu formulovanému výše pod písm. a) dospěl k závěru, že stěžovatelka žalobu podala až po marném uplynutí lhůty. Pokud jde o námitky vymezené pod písm. b) a c) městský soud konstatoval, že není možné se pomocí zásahové žaloby domáhat vyslovení nezákonnosti či nicotnosti vyřízení námitek, jelikož nejde a ani pojmově nemůže jít o nezákonný zásah správního orgánu. Ve vztahu k požadavku stěžovatelky formulovaným pod písm. d) objasnil, že správní soudy nemají pravomoc rušit obecně závazné právní předpisy (vyhlášky) nebo jejich jednotlivá ustanovení, tato pravomoc náleží výlučně Ústavnímu soudu.
5. Značnou část ústavní stížnosti tvoří výklad o principech právního státu a lidských právech, výtah z rozsudků vnitrostátních a mezinárodních soudů, doslovný přepis částí žaloby a opakování argumentace uplatněné v předchozím řízení. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v posuzované věci neměla být kontrola prováděna, protože vyhláška č. 172/2015 Sb. je v rozporu s normami vyšší právní síly a právem EU, konkrétně se svobodou volného pohybu zboží, a tudíž neměla být aplikována. Stěžovatelka poukazuje na to, že v jiném případě, kde vystupuje jako žalobkyně vůči stejné vedlejší účastnici Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 9. 2024 č. j. 8 As 259/2023-119 řízení přerušil a předložil ohledně vyhlášky č. 172/2015 Sb. předběžnou otázku SDEU. Závěru o rozporu vyhlášky s právem EU podle stěžovatelky nasvědčovala i skutečnost, že za účelem posouzení souladu uvedené vyhlášky s právem EU je aktuálně vedeno řízení podle čl. 258 SFEU.
6. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud nezaslal žalobu vedlejší účastnici k vyjádření a sám za ni vytvářel "obranu", nejednal s osobami zúčastněnými na řízení, které stěžovatelka označila v žalobě, a nesprávně posoudil obsah žaloby.
7. Stěžovatelka kromě zrušení napadených rozhodnutí navrhuje také zrušit výše uvedenou vyhlášku č. 172/2015 Sb., neboť bez ní by nebylo nutno podávat hlášení na dodání zboží ze zemí EU do České republiky a bez dotyčných hlášení by nebylo ani touto žalobou a ústavní stížností napadené kontrolní řízení.
8. Stěžovatelka konečně ve vztahu k návrhu na přibrání osob specifikovaných v ústavní stížnosti do řízení před Ústavním soudem má za to, že ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy a týká se všech subjektů, které jsou nuceny aplikovat uvedenou vyhlášku.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro odmítnutí správní žaloby, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti totiž pomíjí, že v souzené věci městský soud neposuzoval její žalobní námitky meritorně, neboť shledal, že v řízení existují důvody, které brání věcnému projednání žaloby. Napadené rozhodnutí městského soudu spočívá na závěru, že stěžovatelčinu žalobu bylo na místě v celém rozsahu odmítnout, a to zčásti pro opožděnost, a zčásti pro nesplnění jiných podmínek řízení. V části žaloby, v níž se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v uskutečnění kontroly podle zákona č. 255/2012 Sb., městský soud konstatoval, že žaloba je opožděná, neboť počátek běhu subjektivní lhůty k podání zásahové žaloby je vázán na vědomost žalobce o nezákonném zásahu, přičemž stěžovatelka se o kontrole dozvěděla již v jejím průběhu, a to nejpozději v době seznámení se s protokolem o kontrole, tedy dne 21.
6. 2024. Lhůta pro podání zásahové žaloby začala běžet následující den, tedy 22. 6. 2024 a skončila dne 21. 8. 2024. Jelikož však stěžovatelka podala žalobu až dne 16. 10. 2024, bylo to až po marném uplynutí lhůty k podání.
13. Pokud jde o posouzení námitek formulovaných pod bodem b) a c) žaloby, městský soud objasnil, že pomocí zásahové žaloby se nelze domáhat vyslovení nezákonnosti či nicotnosti samotných kontrolních zjištění obsažených v Protokolu o kontrole ani vyřízení námitek, neboť nejde a ani pojmově nemůže jít o nezákonný zásah správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud v Praze odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 239/2022-140, ve věci téže stěžovatelky. Závěry tohoto rozsudku se ovšem týkaly otázky, zda nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.
ř. s. může spočívat v uskutečnění kontroly podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (tuto otázku by městský soud mohl posoudit, pokud by žaloba stěžovatelky nebyla podána opožděně), nikoliv v samotném kontrolním zjištění či vyřízení námitek. Obdobné se týká řízení o kasační stížnosti téže stěžovatelky, v němž Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 8 As 259/2023-119 předložil předběžnou otázku SDEU týkající se informační povinnosti vyplývající z § 3d odst. 3 zákona o potravinách a provedené vyhláškou č. 172/2015 Sb. a čl.
34 s přihlédnutím k čl. 36 SFEU a čl. 9 odst. 7 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2017/625.
14. Nejvyšší správní soud se pak v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky včetně těch, které opakuje i v ústavní stížnosti. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že nebylo možné meritorní projednání žaloby, nemohl se městský soud věcně zabývat námitkami uplatněnými v žalobě ani navrženými důkazy, jak požadovala stěžovatelka. Proto také městský soud nerozhodoval o účasti navržených osob zúčastněných na řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s podnětem na zrušení vyhlášky č. 172/2015 Sb. Jelikož byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, nebylo s ohledem na okolnosti věci nutné, aby městský soud žalobu zasílal k vyjádření vedlejší účastnici.
Nejvyšší správní soud poukázal také na to, že v tom, že městský soud s ohledem na okolnosti věci nezaslal vedlejší účastnici žalobu k vyjádření, nelze shledat, že by sám tvořil "obranu za žalovaného" a porušil tím pravidla spravedlivého procesu. Pokud totiž městský soud dospěl k závěru o nutnosti žalobu odmítnout, jelikož ta neskýtala prostor pro její věcné projednání, nelze v jeho postupu shledat pochybení.
15. Stěžovatelka na toto odůvodnění nijak relevantně nereaguje. Její argumentace v ústavní stížnosti se totiž míjí s důvody, o které se opírají napadená rozhodnutí a na jejichž základě spočívají závěry soudů. Stěžovatelka se nijak nevyjadřuje k důvodům odmítnutí její žaloby pro opožděnost či nenaplnění dalších podmínek řízení, ani k důvodům, pro které byla zamítnuta kasační stížnost.
16. Ústavní soud dodává, že stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedl z důvodu jejich nezpůsobilosti. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by obsah těchto písemností ověřoval tvrzení o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod (k provádění důkazů v řízení o ústavní stížnosti blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/22 , bod 12 či sp. zn. IV. ÚS 53/20 , bod 28).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrhy s ní spojené, a to pro jejich akcesorický charakter [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu