Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZ IZOLACE, s. r. o., se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené Mgr. Renátou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2022 č. j. 5 Afs 398/2019-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelce byla Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2017 ve výši 10 450 Kč. Odvolání proti platebnímu výměru bylo Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto. Podnět k přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství neshledalo Generální finanční ředitelství důvodným. Stěžovatelka podala proti sdělení o nezahájení přezkumného řízení správní žalobu, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019 č. j. 10 Af 22/2019-40 odmítnuta. Kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze byla Nejvyšším správním soudem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítnuta.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka vyzývá Ústavní soud, aby revidoval své stanovisko ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000. Uvádí, že od doby vydání předmětného stanoviska došlo k výrazné změně zákonů (byly přijaty zákony č. 280/2009 Sb., daňový řád, a č. 500/2004 Sb., správní řád) a k posunu ve vnímání vztahu občana a veřejné moci. Má za to, že od roku 2000 došlo k enormnímu nárůstu povinností daňových subjektů a přibylo postupů regulovaných pouze interními pokyny správce daně. Náprava prostřednictvím správního soudnictví není dle stěžovatelky dostatečně rychlá a efektivní; ve srovnání s ochranou v rámci přezkumného řízení je nákladná, a tedy méně přístupná. Stěžovatelka proto uzavírá, že existuje subjektivní právo na zahájení postupu podle § 121 daňového řádu, přičemž sdělení tomu, kdo dal podnět podle § 121 odst. 4 daňového řádu, je nutno chápat jako správní rozhodnutí sui generis.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud konstatuje, že rozdělení procesních institutů na opravné prostředky chránící subjektivní veřejná práva daňových subjektů a nápravné prostředky správního dozoru chránící objektivní zákonnost považuje Ústavní soud za zcela udržitelné a nespatřuje žádný důvod k přehodnocení ustálené a dlouhodobé judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se výkladu § 121 odst. 4 daňového řádu.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu