Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) Simply You Pharmaceuticals a. s., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3 - Žižkov, a 2) SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, sídlem Charles Mathias, 942 Windemere Drive NW, Salem, Oregon, Spojené státy americké, jednající prostřednictvím organizační složky SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupených JUDr.
Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 č. j. 20 Cdo 5523/2017-772, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Les Laboratoires Servier, sídlem Suresnes cedex 50, rue Carnot, Francouzská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž došlo k překročení mezí uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 5. 2017 č. j. 18 Co 71/2017-672 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 12. 2016 č. j. 35 EXE 1868/2015-594 ve výroku II., jímž obvodní soud ponechal v platnosti exekuci vedenou pro náklady exekuce a náklady vedlejší účastnice řízení (oprávněné) v exekučním řízení, a ve výroku IV., jímž obvodní soud zamítl návrhy obou stěžovatelek (povinných) na částečné zastavení exekuce ze dne 4. 2. 2016 v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 (dále jen "soudní exekutor") ze dne 29. 1. 2016 č. j. 085 EX 1808/15-121. Ve výroku III. městský soud změnil usnesení obvodního soudu tak, že se řízení o návrzích stěžovatelek na zastavení exekuce ze dne 21. 1. 2016 zastavuje. Ve výroku V., jímž obvodní soud zamítl návrh první stěžovatelky ze dne 8. 4. 2016 na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 23. 3. 2016 č. j. 085 EXE 1808/15-180, usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Následné dovolání stěžovatelek bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 5523/2017-772 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. U podstatné části dovolacích námitek [dovolací otázky č. 1), 2), 3), 4) a 6)] Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelky nedostály požadavkům vyplývajícím z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř., když neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nadto konstatoval, že tyto námitky převážně směřovaly proti případným vadám nalézacího řízení, které však v exekučním řízení nemůže být zpochybňováno. Ohledně otázky č. 5), zda je soud, jestliže byly naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle § 351 o. s. ř. a nechat "v běhu" i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného, Nejvyšší soud poukázal na svoji judikaturu vztahující se i na exekuci prováděnou podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v níž dospěl k závěru, že konformním jednáním povinného není titul konzumován a nepozbývá způsobilost být titulem výkonu rozhodnutí; poruší-li povinný uloženou povinnost kdykoli v budoucnu (poté, co výkon rozhodnutí byl zastaven), může oprávněná podat nový návrh na nařízení výkonu téhož rozhodnutí, aniž by se musela proti povinnému domáhat nového rozhodnutí v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2101/2007 aj.). Dále doplnil, že i v případě, kdy je výkon rozhodnutí (exekuce) ukládáním pokut zastaven, rozhodnutí, kterými byly povinné osobě pokuty uloženy, tím nejsou dotčena, neboť jednou uloženou pokutu již nelze prominout. I když byl výkon rozhodnutí (eventuálně exekuce) zastaven, zaplacená pokuta se povinnému nevrací, a to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna; dosud nezaplacenou pokutu bude soud (stát) i v takovém případě po povinném vymáhat, což však neznamená, že by povinný nemohl požadovat po oprávněném náhradu škody, která mu v takovém případě bezdůvodným uložením pokuty vznikla.
Nejvyšší soud uzavřel, že dospěl-li v posuzované věci městský soud k závěru, že návrh na exekuci byl podán důvodně a z tohoto důvodu zastavil exekuci toliko částečně a ponechal ji pro uložené pokuty a náklady exekuce a náklady vedlejší účastnice řízení, které doposud nebyly zaplaceny, postupoval v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturní praxí.
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují průběh dosavadního řízení, obsah v něm vydaných rozhodnutí a shrnují i obsah svého dovolání. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti. Vyslovují přesvědčení, že dovolání obsahovalo veškeré náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a Nejvyšší soud se jím měl věcně zabývat. Brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že řádně nevymezily důvod dovolání. V této souvislosti poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111) a ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Domnívají se, že Nejvyšší soud měl povinnost jim osvětlit, z jakého důvodu dospěl k závěru o tom, že neuplatnily relevantní dovolací důvod, resp. že jejich dovolací důvody neodpovídají požadavkům kladeným procesními předpisy na dovolání. K dovolací otázce č. 5 [zda je soud, jestliže jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle § 351 o. s. ř. a nechat "v běhu" i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného] uvedly, že jimi nastolená otázka mířila na jinou situaci, přičemž její podstatou bylo, zda není nutné exekuční příkaz "automaticky" zrušit, když v době, kdy byla exekuce zrušena, tento ještě nebyl přezkoumán, resp. nebylo postaveno na jisto, zda pokuta jím stanovená byla uložena ve správné výši. Tím, že se Nejvyšší soud nezabýval touto otázkou procesního práva, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
5. K ústavní stížnosti podala vyjádření vedlejší účastnice řízení. Nesouhlasí s argumentací stěžovatelek a naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za správné. Zdůrazňuje, že stěžovatelky řádně nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání. Za situace, kdy stěžovatelky v dovolání polemizovaly se skutkovými závěry městského soudu a nikterak se nezabývaly závěry právními, je zjevné, že Nejvyšší soud nemohl dospět k jinému výsledku. Vedlejší účastnice řízení konečně vyslovuje přesvědčení, že stěžovatelkami citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 3093/13 a sp. zn. II. ÚS 3643/15 ) nejsou použitelná na stávající věc.
6. Stěžovatelky v replice k vyjádření vedlejší účastnice řízení uvedly, že setrvávají na důvodech uvedených v ústavní stížnosti. Domnívají se, že přípustnost dovolání vymezily dostatečně jasně. Nadto s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 konstatují, že § 241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; stačí, aby toto vymezení z něj bylo seznatelné, přičemž může být vyjádřeno v kterékoliv jeho části a případně i na více místech. Dále podotýkají, že přinejmenším u dovolací otázky č. 3 (zda je pro exekuční soud závazné právní posouzení učiněné nalézacím soudem ve sporu, ve kterém bylo vydáno předběžné opatření, které je exekučním titulem) poukázaly na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, pročež jim není jasné, proč i tato otázka byla Nejvyšším soudem posouzena jako vadně vymezená.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s rozhodnutím Nejvyššího soudu, jemuž vytýkají, že se dostatečně nezabýval jejich dovoláním, resp. namítají, že ačkoliv jejich dovolání splňovalo všechny náležitosti požadované procesními předpisy, přesto je Nejvyšší soud odmítl bez věcného projednání jako nepřípustné.
10. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se u Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do posuzování přípustnosti dovolání. Z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu pak v žádném případě neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkami podaného dovolání. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatelky nesouhlasí. Posouzení přípustnosti dovolání je tedy primárně věcí Nejvyššího soudu.
V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9.
2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)].
11. Jak se podává z obsahu dovolání stěžovatelek, které je součástí spisu obvodního soudu sp. zn. 35 EXE 1868/2015, s nímž se měl Ústavní soud možnost seznámit (pozn. spis obvodního soudu byl zaslán Ústavnímu soudu k řízení o ústavní stížnosti vedenému pod sp. zn. I. ÚS 113/19 ), toto dovolání skutečně neobsahovalo náležitosti (řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti), které jsou procesními předpisy (a Nejvyšším soudem) vyžadovány k tomu, aby se jím Nejvyšší soud mohl věcně zabývat, přičemž vymezení předpokladů přípustnosti nebylo z obsahu dovolání ani seznatelné. Není tak přiléhavý odkaz stěžovatelek na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/17 , který se navíc týkal poněkud specifické oblasti restitucí, pro niž je stěžejním princip výkladu předpisů v pochybnostech ve prospěch oprávněných osob.
12. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelky v dovolání nebrojily ani tak proti závěrům soudů vyplývajícím z exekučního řízení, nýbrž jejich argumentace se týkala zejména závěrů učiněných soudy již předtím v nalézacím řízení [např. otázka č. 1), zda může z hlediska práva nekalé soutěže být osoba odlišná od zadavatele reklamy shledána odpovědnou za obsah reklamy, či otázka č. 6, zda lze v exekučním řízení uložit pokutu povinným i v případě, že v reklamě byl prezentován zdravotnický prostředek, přestože ve výroku nalézacího soudu byl uložen zákaz konkrétních tvrzení ve vztahu k prezentaci doplňků stravy, nikoli tedy zdravotnických prostředků aj.)], či se vztahovala k závěrům vyplývajícím ze skutkových zjištění, nebo šlo o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti [otázka č. 4), zda je exekuční soud poté, co exekuci částečně zastaví na základě návrhu oprávněného, povinen zkoumat, zda jsou naplněny i další důvody pro zastavení exekuce].
Takové námitky ovšem skutečně nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
13. Odvíjely-li stěžovatelky přípustnost dovolání také z rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu [a to v otázce č. 5) zda je soud, jestliže jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle § 351 o. s. ř. a nechat v běhu i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného], ten se s takto vymezeným předpokladem přípustnosti dostatečně vypořádal, když rozhodnutí městského soudu považoval za souladné s konstantní judikaturou. Byť se rozhodnutí Nejvyššího soudu jeví poměrně stručným, z pohledu Ústavního soudu netrpí takovým deficitem, který by měl mít za následek jeho zrušení.
14. Poukaz stěžovatelek na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3643/15 a sp. zn. I. ÚS 3093/13 není rovněž přiléhavý. V citovaných věcech dovolatelé uplatnili otázky, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako skutkové, přičemž dovolání odmítl předsedou senátu pro jeho vady (neuplatnění dovolacího důvodu, resp. uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu). Oproti tomu ve věci stěžovatelek odmítl Nejvyšší soud senátem dovolání nikoliv pro vady, ale z důvodu nepřípustnosti, tedy po uvážení, že (některé) otázky stěžovatelkou vznesené, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako skutkové, nemohou založit přípustnost jejich dovolání. Neodepřel tedy přístup k Nejvyššímu soudu z důvodu vady podání a neznemožnil tak ani svým postupem přístup k Ústavnímu soudu (tj. možné řádné a včasné napadení pravomocného rozsudku ústavní stížností).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu