Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. v ÚVTOS, Dukelská štvrť 941/10, Dubnica nad Váhom, Slovenská republika, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. 2 T 138/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností ze dne 3. 1. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že mu jím byla odepřena spravedlnost.
2. Napadeným usnesením byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení skončeného rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 2 T 138/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018 sp. zn. 11 To 48/2018.
3. Ústavní soud zjistil dotazem u okresního soudu, že stěžovatel nepodal proti napadenému usnesení stížnost, naopak se stížnosti u veřejného zasedání výslovně vzdal a bylo vyhotoveno zkrácené usnesení, které nabylo právní moci dne 27. 12. 2019.
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.
5. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
6. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti uvedených orgánů minimalizovat. Zasáhnout může jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před samotnými těmito orgány, byť i v jiném než dosud vedeném řízení.
7. V posuzované věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Brojí tak proti rozhodnutí, které je možné ve smyslu § 286 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadnout stížností, která má odkladný účinek.
8. Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatel tento řádný opravný prostředek využil. Naopak dle sdělení okresního soudu se svého práva podat stížnost při veřejném zasedání vzdal. Tvrdí-li tedy nyní, že ze strany soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany tvrzených práv prostřednictvím uplatnění stížnosti, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2020
Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj