Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Koláře, zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, se sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti výroku V doplňujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024 č. j. 2 Cmo 19/2023-536, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, SH ČMS - Sbor dobrovolných hasičů D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku doplňujícího usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl jedním z navrhovatelů, kteří se domáhali vyslovení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení člena spolku (vedlejšího účastníka řízení). Vrchní soud usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. j. 2 Cmo 19/2023-514 vyhověl odvolání stěžovatele (a dalšího navrhovatele) a změnil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 6. 2022 č. j. 80 Cm 115/2020-412 tak, že vyslovil neplatnost rozhodnutí výboru vedlejšího účastníka řízení, kterým byl mj. i stěžovatel ze spolku vyloučen. Výrokem V doplňujícího usnesení ze dne 10. 4. 2024 č. j. 2 Cmo 19/2023-536 uložil vrchní soud vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 3 000 Kč.
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že mu byl přiznán pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, avšak nikoliv již náhrada dalších nákladů řízení ve výši 66 800 Kč, kterou rovněž požadoval.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 ) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku doplňujícího usnesení vrchního soudu, proti němuž není dovolání přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")].
8. Ústavní soud z příslušného spisu, který si vyžádal od městského soudu (sp. zn. 80 Cm 115/2020), zjistil, že proti usnesení vrchního soudu ve věci samé bylo dne 21. 6. 2024 podáno vedlejším účastníkem řízení dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto a ve věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde Nejvyššího soudu) a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a nepřípustná.
9. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatele směřující pouze proti nákladovému výroku doplňujícího usnesení vrchního soudu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že výroky o náhradě nákladů řízení mají k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Ústavní soud si je vědom toho, že proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání (viz usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ).
10. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. obecně po skončení řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by stěžovatel brojil výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19
(U 8/94 SbNU 435) a výše zmiňované usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ].
11. Nad rámec uvedeného a bez ohledu na závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že mu není jasné, za co vlastně stěžovatel náhradu nákladů vyčíslenou částkou ve výši 66 800 Kč požaduje. V průběhu celého řízení stěžovatel zastoupen nebyl a stávající právní zástupce (Mgr. Jan Heldes) jeho zastupování převzal až dne 22. 3. 2024, přičemž jeho jediným "úkonem" (po vydání usnesení vrchního soudu ve věci samé) bylo vyčíslení nákladů stěžovatele za řízení před Okresním soudem Brno-venkov, který se věcí zabýval původně, a Městským soudem v Praze, ovšem bez jakékoliv konkretizace.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2024
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka