Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele 1) J. F. a 2) nezl. L. F., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 32 Co 284/2010, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení rozhodnutí soudu II. stupně ve výroku, kterým bylo potvrzeno nařízení ústavní výchovy nezletilé L., určení povinnosti přispívat na výživu nezletilé na účet ústavu a vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Sdělili své přesvědčení, že napadenými výroky bylo porušeno jejich právo zakotvené v čl. 8, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 8 a v čl.
90 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte, když nařízením ústavní výchovy nezletilé došlo k jejímu vytržení z existujícího rodinného prostředí a tedy nejen k zásahu do soukromého a rodinného života, ale i k zásahu do osobní svobody. Dále poukázali na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ve které se zdůrazňuje nezbytnost důkladného zhodnocení dopadu odejmutí dítěte na rodiče i na děti, na povinnost veřejné moci usilovat o to, aby rodina nebyla rozdělována, případně usilovat o umožnění rozdělenou rodinu v co nejkratší době znovu sjednotit.
Proto by soudy měly zásah do práva stěžovatelů na rodinný život znovu podrobit standardnímu zkoumání, zda jde o zásah v souladu se zákonem a zda byl nezbytný v demokratické společnosti. V tomto směru stěžovatelé považují za nedostatečné plnění pozitivních povinností státu, zejména povinnosti činit aktivní kroky směrem k udržení rodiny pohromadě - stěžovateli, který byl sice důrazně poučován o své zodpovědnosti, ze strany veřejné moci však pomoc poskytnuta nebyla. Proto nařízení ústavní výchovy navrhovatelé považují i za neodůvodněný zásah do osobní svobody dítěte.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Krajský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně ve věci péče o nezletilé děti, v souladu s § 213 odst. 1 a § 120 odst. 2 občanského soudního řádu doplnil dokazování (mj. výslechem nezletilé) a opodstatněně odvoláním napadené výroky o nařízení ústavní výchovy nezl. L., o určení povinnosti rodičů přispívat na její výživu i o úpravě styku matky s nezletilými a nákladech řízení potvrdil.
V odůvodnění rozsudku pak s poukazem na obsah § 46 odst. 2 věta prvá a druhá zákona o rodině uvedl podstatné skutečnosti o závažných nedostatcích v chování nezletilé i o nedostatečném působení rodičů k zajištění její docházky do školy, v usměrnění jejího chování. Vážné narušení výchovy bylo spolehlivě prokázáno. Nezletilá nerespektovala školní či nemocniční řád, do školy nechodila, pokusila se svévolně opustit nemocnici, odešla z domova a zadržena byla až po několika týdnech policií, ve svém věku (15-16 let) silně kouřila a požívala i alkoholické nápoje.
Soud také zmínil pomoc poskytovanou příslušnými institucemi rodičům a nezletilé, směřující např. k jejímu přijetí do středního odborného učiliště, při zařazení nezletilé do programu "Začni a vytrvej" či při jednání pracovníků Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Žádná z uvedených snah a činností však ke zlepšení chování nezletilé nevedla. Pokud jde o rozhodnutí dle § 103 zákona o rodině, tj. o vyživovací povinnosti rodičů k dítěti umístěnému do ústavní výchovy a o rozhodnutí o nákladech řízení, pak lze v tomto směru zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění stížností napadeného rozsudku.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2011
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu