Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti I. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Mikulášem Zacpalem, advokátem, se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2025, č. j. 1 Ads 257/2024-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2024, č. j. 17 Ad 9/2024-66, rozhodnutí Kárné komise II. stupně zřízené v Ministerstvu vnitra ze dne 8. března 2024, č. j. MV-13796-4/SR-2024 a rozhodnutí Kárné komise I. stupně zřízené v Ministerstvu financí ze dne 20. prosince 2023, č. j. MF-30795/2023/4801-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva vnitra a Ministerstva financí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka od roku 2015 působila jako právník a legislativec na Ministerstvu financí. Rozhodnutím Kárné komise II. stupně zřízené v Ministerstvu vnitra bylo změněno rozhodnutí Kárné komise I. stupně zřízené v Ministerstvu financí tak, že stěžovatelka byla shledána vinnou kárným proviněním a bylo jí uloženo kárné opatření propuštění ze služebního poměru.
3. Stěžovatelka podala správní žalobu, kterou městský soud odmítl jako opožděnou. Uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 3. 2024, kdy nastala fikce doručení. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula dne 21. 5. 2024. Stěžovatelkou podaná žaloba dne 27. 5. 2024 byla tedy opožděná.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména.
6. Tvrdí, že jí nebyla poskytnuta předběžná ochrana jakožto oznamovatelce podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie.
7. Nebylo vyhověno její žádosti o nařízení ústního jednání Kárnou komisí II. stupně k provedení dalších důkazů.
8. Stěžovatelka běh lhůty pro správní žalobu odvozuje od data 27. 3. 2024, kdy jí byla písemnost vhozena do poštovní schránky. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nedostatečně odůvodnila své tvrzení o neuložení zásilky poštovním úřadem.
9. Kárný postih představuje neoprávněný zásah do osobní cti, jména a dobré pověsti stěžovatelky.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila žádné z napadených rozhodnutí. Ústavní soud si vyžádal soudní spis.
13. Jedinou relevantní otázkou v posuzované věci je, zda nedošlo k odepření práva na přístup k soudu tím, že se městský soud odmítl meritorně zabývat žalobou stěžovatelky pro opožděnost návrhu.
14. Ústavní soud se naopak nemohl zabývat námitkami směřujícími proti rozhodnutím kárných komisí, ať již jde o tvrzení týkající se předběžné ochrany, rozsahu dokazování či zásahu do osobnostních práv garantovaných čl. 10 Listiny. Tyto otázky měly být předmětem přezkumu ve správním soudnictví na základě správní žaloby. Pokud k přezkumu nedošlo z důvodu odmítnutí správní žaloby pro opožděnost, jsou v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné.
15. Městský soud založil závěr o opožděnosti žaloby na tom, že stěžovatelce bylo doručeno právní fikcí, přičemž rozhodnutí kárné komise II. stupně nabylo právní moci dne 21. 3. 2024. Žaloba podaná dne 27. 5. 2024 tak byla podána po lhůtě.
16. Po přezkoumání spisového materiálu lze souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že stěžovatelka nijak nerozvádí své tvrzení, že "se nedozvěděla ze strany poštovního úřadu o uložení zásilky", a že v otázce prokázání tohoto tvrzení neunesla své důkazní břemeno.
17. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatelka od 27. 3. 2024 fyzicky disponovala zásilkou obsahující napadené rozhodnutí, z níž bylo jasně patrné, že byla doručována do vlastních rukou a že okamžik doručení fikcí je odlišný od okamžiku následného fyzického vhození do schránky poté, co adresát není zastižen. Sama stěžovatelka ostatně uvádí, že "poté, co kontaktovala Českou poštu, se dozvěděla, že jí bude písemnost vhozena do poštovní schránky, což se ke dni 27. 3. 2024 stalo". Podle dalších stěžovatelčiných tvrzení byla 25. 3. 2024 informována, že jí funkce zanikla již 22. 3. 20024. Skutečnost, že zásilka byla doručována již dříve a že lhůta pro podání žaloby již může v důsledku fikce plynout, tedy musela být stěžovatelce zřejmá. I za těchto okolností měla stěžovatelka však k dispozici relativně dlouhý časový úsek (téměř celou dvouměsíční lhůtu) k podání žaloby.
18. Závěr soudů o opožděnosti žaloby je tak ústavně konformní a právo stěžovatelky na přístup k soudu jimi nemohlo být porušeno.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu