Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Míči, zastoupeného Mgr. Martinem Hýblem, advokátem, se sídlem Borská 2807/69, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2024 č. j. 14 Co 2/2024-1097, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Jany Šůsové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V řízení o vypořádání společného jmění manželů Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I usnesení ze dne 16. 2. 2024 č. j. 14 Co 2/2024-1097 změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2023 č. j. 13 C 34/2017-1076 ve výroku X, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení tak, že stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 504 813 Kč. Výrokem II krajský soud řízení o odvolání stěžovatele zastavil a výrokem III mu uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 7 480 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě řízení, které má povahu iudicii duplicis, si byl krajský soud vědom stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13.
9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), z něhož vycházel i okresní soud, avšak shledal, že uvedené stanovisko na posuzovanou věc nedopadá. Podle uvedeného stanoviska nemá mít právo na náhradu nákladů žádný z účastníků tehdy, když žalobce uspěje s návrhem na vypořádání a soud řeší jen způsob vypořádání. Jestliže však soud k návrhu některého z účastníků majetkové hodnoty nevypořádá, nebo navrhne-li náhradu investic či vnosů a soud jeho návrhu nevyhoví, a to zejména proto, že majetkové hodnoty nejsou součástí společného jmění manželů nebo investice či vnosy nebyly uskutečněny, pak jde o jiný případ.
V posuzované věci to byl stěžovatel, kdo s vypořádáním toho, co činil předmětem společného jmění, neuspěl (k tomu zamítavé výroky III, IV, V, VI a VII rozsudku okresního soudu). Jeho tvrzení o vnosech do výlučného majetku vedlejší účastnice řízení nebyla prokázána a právě tato tvrzení, která navíc s ohledem na aktuální stav dokazování měnil a právě nutnost jejich prokazování (například opakovanými místními šetřeními a znaleckými posudky) zapříčinila délku sporu a vznik nákladů. Vedlejší účastnice řízení byla naopak ve svém negativním stanovisku k tvrzením stěžovatele po celou dobu řízení konzistentní.
Byl to stěžovatel, kdo svým postojem řízení prodlužoval a komplikoval, přičemž snaha o konstruktivní vyřešení sporu, či alespoň jeho části, u něj chyběla. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení pouze nepatrný úspěch (krajský soud jej odhadem určil na 5 %), postupoval podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a vedlejší účastnici řízení přiznal náhradu nákladů řízení, a to za tu část sporu, která se vedla z důvodů na straně stěžovatele zcela zbytečně.
3. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí (rozsudku okresního soudu a ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu). Podle stěžovatele je odůvodnění usnesení krajského soudu v rozporu s průběhem řízení před okresním soudem, resp. s obsahem spisu a zjištěnými skutečnostmi. Krajskému soudu vytýká, že zohlednil pouze účelová odvolací tvrzení vedlejší účastnice řízení a obsah spisu, který svědčil v její prospěch, ale skutečnosti, které její tvrzení vyvracely či svědčily ve prospěch stěžovatele, pominul. Stěžovatel poukazuje na to, že to byla vedlejší účastnice řízení, která svým obstrukčním jednáním značnou měrou ztěžovala postup řízení (např. odpírala stěžovateli možnost účastnit se místního šetření). Z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku okresního soudu je naopak patrné, že extrémní délka a náročnost řízení nebyla způsobena stěžovatelem, nýbrž vedlejší účastnicí řízení. Poukazuje na to, že to byl naopak on, kdo navrhoval uzavření dohody a snažil se postupovat konstruktivně. Stěžovatel tvrdí i nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř. v řízení majícího povahu iudicii duplicis (zde konkrétně řízení o vypořádání společného jmění manželů). Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož nákladový spor dosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod pouze výjimečně. Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ústavní soud tedy ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo zásah do jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189)]. Takové nedostatky však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud zaujal k problematice náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, kam se řadí i řízení o vypořádání společného jmění manželů, výše zmiňované sjednocující stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Podle právní věty tohoto stanoviska platí, že: "V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s.
ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody." Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o. s. ř. na řízení typu iudicii duplicis by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva a v důsledku toho se neúčelně zvyšují náklady řízení.
V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníku řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
8. V nyní posuzované věci krajský soud, vědom si nosných důvodů uvedeného stanoviska Ústavního soudu, jasně, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, jaké zvláštní důvody spatřoval na straně stěžovatele a proč postupoval odlišně od okresního soudu, který žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Namítá-li stěžovatel, že to byla vedlejší účastnice řízení, která dělala obstrukce a zdržovala postup řízení, jde z jeho strany o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry, k nimž dospěl krajský soud. V této souvislosti krajský soud vysvětil, že argumentace vedlejší účastnice byla po celou dobu řízení neměnná, byl to stěžovatel, kdo její tvrzení zpochybňoval, opakovaně přinášel do sporu nová tvrzení, svá tvrzení podle vývoje sporu měnil, přičemž nakonec po šesti letech řízení a provedení celé řady jím navržených důkazů s tvrzeními vedlejší účastnice souhlasil.
Stěžovatel uvádí, že obstrukční jednání vedlejší účastnice řízení spočívalo v tom, že jej při místních šetřeních opakovaně odmítla vpustit do svých nemovitostí. Přehlíží však, že místní šetření se uskutečnila právě na popud stěžovatele, k vyvrácení argumentace vedlejší účastnice, s níž nakonec stěžovatel souhlasil, a byla tedy zbytečná.
9. Vzhledem k tomu, že návrhy stěžovatele, aby byla v rámci vypořádání společného jmění manželů vypořádána klisna Heda, kuchyňská linka, podnik vedlejší účastnice řízení, vnos ve výši 350 000 Kč do rekonstrukce valníku, vnos ve výši 30 000 Kč na rekonstrukci přístřešku na stroje, vnos ve výši 10 000 Kč na zbudování přístřešku pro cirkulační pilu, vnos ve výši 80 000 Kč na zbudování plotu a vnos ve výši 20 000 Kč na zbudování přístřešku pro auto, byly zamítnuty (k tomu výroky III, IV, V, VI a VII rozsudku okresního soudu), postupoval krajský soud správně, posoudil-li tyto skutečnosti jako neúspěch stěžovatele. Při zohlednění převažujícího úspěchu vedlejší účastnice řízení Ústavní soud nemá žádné výhrady proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Výše náhrady nákladů řízení je dána množstvím úkonů právní služby (celkem 37, jež byly krajským soudem považovány za účelně vynaložené), které byly v průběhu řízení učiněny.
10. Ústavní soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí krajského soudu nelze považovat ani za překvapivé, neboť otázka náhrady nákladů řízení tvořila základ odvolacího řízení iniciovaného odvoláním vedlejší účastnice řízení, k němuž měl stěžovatel možnost se vyjádřit, což však neučinil.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu