Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. L. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem Hustopeče, Dukelské nám. č. 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. května 2009 č. j. 54 Co 499/2008-125 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. září 2008 č. j. 12 C 33/2008-91, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podává projednávanou ústavní stížnost s vědomím, že již v roce 2009 uplynula zákonná 60denní lhůta k jejímu podání (ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal "o prominutí zmeškání výše označené lhůty k podání ústavní stížnosti", neboť o tom, že jeho bývalý advokát nepodal ve věci dovolání, se prý dozvěděl až s odstupem sedmi měsíců, a to osobním dotazem na Nejvyšším soudu ČR.
Současně tvrdí, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť údajně svým významem značně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na údajně nezákonný postup soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Jany Trávníčkové, který mohl "zavdat příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnost soudcovské funkce", neboť při projednávání tohoto sporu postupovala nikoli nezaujatě a nestranně.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že p. A. Š., původní vlastník nemovitostí - obytného domu čp. 206 včetně příslušných pozemků, nacházejících se v kat. území Velká Bíteš, v odstupní smlouvě sepsané formou notářského zápisu v roce 1941 postoupil polovinu domu čp. 206 ve Velké Bíteši své dceři - L. Š. (matce žalované L. K.) a v roce 1942 bylo vloženo předkupní právo pro L. a M. Š. s tím, že toto předkupní právo se vztahuje i na jejich právní nástupce. Důvodem tohoto postupu prý byla nemožnost rozdělení předmětných nemovitostí reálným způsobem a snaha zamezit případným spoluvlastnickým vztahům mimo rámec rodiny.
Podle názoru stěžovatele oba výše označené obecné soudy nerespektovaly vůli odstupitele předmětných nemovitostí rozhodnout "o způsobu nakládání a užívání předmětných nemovitostí ve vztahu k jeho právním nástupcům v přímé příbuzenské linii", pokud zamítly jeho žalobu, kterou se proti žalovaným L. K. a M. M. domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy na předmětnou nemovitost a uložení povinnosti nabídnout tuto nemovitost ke koupi stěžovateli a to za stejných podmínek, za jakých nabyl předmětné nemovitosti druhý žalovaný.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Výjimky z této zásady jsou upraveny v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se stěžovatel dovolává, zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity a připouští ústavní stížnost k věcnému projednání, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky. Musí se ovšem jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
K aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen v případech, kdy jsou dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutné věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 16/96 , Sb. n. u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98 , Sb. n.
u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů ( sp. zn. Pl. ÚS 89/94 , Sb. n. u. sv. 2, str. 151), případně se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů ( sp. zn. I. ÚS 38/95 , Sb. n. u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy ( sp. zn. I. ÚS 322/96 , Sb. n.
u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 467/98 , Sb. n. u. sv. 13, str. 221).
Stěžovatel odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od prý dosud neskončeného řízení ve věci jím podané stížnosti na postup soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Jany Trávníčkové a na způsob rozhodování soudu prvního stupně i na jeho procesní výsledek. Jak k podané stížnosti uvedl místopředseda Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou JUDr. Roman Švaňhal, Ph.D. (odpověď advokátu stěžovatele ze dne 12. 4. 2010), stěžovatel podal předmětnou stížnost až v červnu 2009, i když k tomuto chování soudkyně mělo dojít již při jednání dne 5. 9. 2008 a ze spisu je zřejmé, že stěžovatel proti jmenované soudkyni nevznesl námitku podjatosti; proto místopředseda okresního soudu posoudil tuto stížnost podanou ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. jako ryze účelovou (nevěrohodnou), která souvisí s procesním neúspěchem stěžovatele v souzené věci.
Protože obsah stěžovatelem podané stížnosti má význam jen pro něj samotného, neshledal Ústavní soud podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť by to vedlo k popření principu subsidiarity ústavní stížnosti.
Stěžovatel rovněž žádá Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti. Tento procesní prostředek k "navrácení lhůty" k podání ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu nezná, neboť ústavní stížnost nespadá svým charakterem mezi "běžné" (tj. řádné či mimořádné) procesní prostředky ochrany práv účastníků řízení v systému tzv. obecného soudnictví České republiky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2010
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj