Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti CF FLOP s.r.o., IČ: 64608565, se sídlem v Brně-Sever - Lesná, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2013 č. j. 33 Cdo 3599/2012-257, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Josefa Mitáčky, zastoupeného JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. Míru 67/4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
4. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací účastníků řízení, napadeným usnesením a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V projednávané věci se ústavněprávní přezkum omezuje pouze na otázku, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nedopustil svévole nebo jiného pochybení, jež by ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka spatřovala zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v otázce platnosti smlouvy o vypořádání pohledávek a jejich narovnání ze dne 15. ledna 2003, která byla uzavřena mezi ní a vedlejším účastníkem a jež se týkala pohledávek vyplývajících ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.
července 2002. Posledně uvedená smlouva obsahovala závazek k zaplacení předmětné smluvní pokuty. Nejvyšší soud se sice k uvedené otázce nevyjádřil, v rámci posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, se však zaměřil na z hlediska meritorního posouzení věci stěžejní otázku, zda odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku respektoval zásady uvedené v jeho judikatuře pro použití korektivu "dobré mravy".
Je patrné, že pokud v tomto směru neshledal žádné pochybení odvolacího soudu, pak ani jakýkoliv závěr v otázce platnosti smlouvy o narovnání nemohl vést k jinému meritornímu posouzení. Za těchto okolností není dán žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud hodnotit posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu jako nerozumné, svévolné či vybočující z mezí jeho uvážení.
6. Z těchto důvodů nedošlo napadeným usnesením k porušení základních práv stěžovatelky, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Tím se stal obsoletním i její návrh na odklad vykonatelnosti. Pro uložení povinnosti stěžovatelce, aby podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady tohoto řízení, nebyl v projednávané věci žádný důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu