Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DENEMO s.r.o., se sídlem Výtvarná 1023, Praha 6, zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem Husinecká 808/5, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. 22 Cdo 2449/2022-350, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 35 Co 415/2021-329, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4 C 54/2012-310, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále měl být porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky na zřízení časově neomezeného věcného břemene práva chůze a jízdy přes blíže specifikovaný pozemek v k. ú. Ruzyně pro každého vlastníka označených budov, a to za náhradu určenou soudem. Výrokem III. obvodní soud určil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované společnosti TAVEGA s.r.o. náhradu nákladů řízení ve výši 62 859,50 Kč. Výrokem IV. byla stěžovatelka povinna nahradit státu částku ve výši 10 824 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v podstatné části potvrdil rozsudek obvodního soudu, když jen upravil výroky II., III. a IV.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením, které je rovněž předmětem řízení o této ústavní stížnosti.
5. Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká nesprávné posouzení jejího případu a Nejvyššímu soudu "přepjatý formalismus".
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu stěžovatelka nenabízí vůbec žádnou právní argumentaci, neboť tato rozhodnutí jen označuje v petitu ústavní stížnosti, avšak bez jakéhokoliv vlastního odůvodnění, v čem spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Ústavní soud nepřehlédl, že k ústavní stížnosti stěžovatelka přiložila i svoje podání z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti (odvolání, dovolání), nicméně je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost je specifický prostředek k ochraně (výhradně) základních práv stěžovatelky a je proto její povinností, chce-li být v tomto řízení úspěšná, aby nabídla odpovídající a samostatnou ústavněprávní argumentaci, odpovídající právě tomuto specifickému procesnímu prostředku.
9. Stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na ni samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které by mohl teprve zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
10. Jak je přitom zmíněno již výše, stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí obvodního a odvolacího soudu neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv a rekapitulace předchozího řízení. Poukazuje-li totiž stěžovatelka ve vztahu k obecným soudům pouze na to, že měly její žalobě vyhovět a zatížit výše zmíněný pozemek žalované společnosti TAVEGA s.r.o. věcným břemenem, nepředkládá zdejšímu soudu žádnou věcnou argumentaci opřenou o judikaturu, která by teprve mohla vést ke skutečně meritornímu přezkumu daného případu.
11. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích obvodního a městského soudu věcně přezkoumával, aniž by se nezpronevěřil svojí roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatelky. Neposkytne-li však stěžovatelka vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud, co přezkoumávat.
12. Veškerá argumentace stěžovatelky se totiž koncentruje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost, a Ústavní soud se proto v dalším zaměřil na tuto část ústavní stížnosti.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, pramenící z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
14. K tomu Ústavní soud nejprve uvádí, že odkaz na čl. 36 odst. 2 Listiny je v této věci zcela nepřípadný, jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných (civilních) soudů a nikoliv proti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Předmětné základní právo se proto zcela míjí se skutkovými okolnostmi dané věci - stěžovatelka se totiž nedomáhá přezkumu a případného zrušení orgánu veřejné správy.
15. Obdobné lze konstatovat k údajnému porušení vlastnického práva (čl. 11 Listiny), neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu je rozhodnutím čistě procesním, kterým bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, a pokud by Ústavní soud zjistil, že k tomuto odmítnutí dojít nemělo, mohl by je zrušit pouze pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Jinak řečeno, tímto kasačním rozhodnutím by teprve otevřel prostor pro vydání rozhodnutí nového, které by se vypořádalo s věcí samotnou. Z povahy věci však není možné, aby Nejvyšší soud procesním rozhodnutím přímo zasáhl do hmotných práv stěžovatelky. Proto je námitka, týkající se tvrzeného porušení vlastnického práva, zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatelka věcně argumentuje pouze proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za výraz přepjatého formalismu, když soud dovolání označil za nepřípustné, neboť nesplňuje zákonné obligatorní náležitosti. Stěžovatelka neuvedla relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, se kterou by byla předchozí rozhodnutí v rozporu. Nejvyšší soud totiž shledal, že vymezila otázky hmotného, resp. procesního práva, které však již jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleny, a odvolací soud se od nich neodchýlil.
17. K této argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především odkazuje na závěry, obsažené ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (http://nalus.usoud.cz), podle kterého "[k] efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu. Podmínka efektivního vyčerpání dovolání naopak bude splněna, jestliže bude důvod jeho odmítnutí spočívat v tom, že nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu". Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je proto i efektivní vyčerpání mimořádného opravného prostředku (zde dovolání). Účelem kladení vyšších požadavků na dovolání by přitom mělo být, aby se právní zástupce dovolatelky seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, na základě které by měl vyhodnotit, zda má podání dovolání význam a se svými závěry by měl svou klientku seznámit. Dovolání není dalším řádným opravným prostředkem, nýbrž jedná se o mimořádný procesní institut, který by měl být využíván tak, aby Nejvyšší soud plnil svou funkci sjednocovatele judikatury a nebyl zahlcen neopodstatněnými dovoláními a tím byl nepřípadně stavěn do pozice další odvolací instance, která mu nepřísluší (viz bod 32 cit. stanoviska).
18. Jak proto správně uvádí v napadeném usnesení Nejvyšší soud, mezi povinné náležitosti dovolání podle občanského soudního řádu patří i vymezení důvodu dovolání (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, kterým argumentuje stěžovatelka; www.nsoud.cz), tzn., v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dále má dovolatelka povinnost vymezit právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a musí zformulovat i otázku hmotného a procesního práva, ve které se odvolací soud údajně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jak shrnuje Nejvyšší soud, zákonnou povinností dovolatelky je vymezit judikaturu dovolacího soudu, na základě které by měla tvrdit, v čem spočívá odchýlení se odvolacího soudu právě od judikatury dovolacího soudu.
19. Zdejší soud přitom v nyní posuzované věci neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího soudu důvod ke kasačnímu zásahu. Po pečlivém seznámení se s obsahem napadeného usnesení i stěžovatelkou přiloženého dovolání totiž nezjistil, že by se ze strany Nejvyššího soudu jednalo o stěžovatelkou tvrzený přepjatý formalismus. Platí totiž, že požaduje-li Nejvyšší soud dodržení zákonem stanovených procesních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 ).
20. Stěžovatelka namítá, že porušení Nejvyššího soudu spočívá v odchýlení se od jeho ustálené rozhodovací praxe (stěžovatelka uvádí zejména rozsudky sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3398/2016). Toto odchýlení však zdejší soud neshledal a samotná okolnost, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není a nemůže být důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým (avšak neexistujícím) právem na úspěch ve věci. Jak se totiž podává z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud se v něm (byť stručně) dostatečně a ústavněprávně akceptovatelným způsobem vypořádal s dovolací argumentací stěžovatelky, když vyložil, že konstantní judikatura dovolacího soudu požaduje po soudech při řešení sporů týkajících se zřízení práva nezbytné cesty ve formě věcného práva posuzovat každý případ individuálně a pečlivě zvážit, zda nebude "sloužící" pozemek nepřiměřeně zatížen (viz rozsudek ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 999/2014). Ohledně upřednostnění vlastnického práva proto není možné stěžovatelce přisvědčit a obecné soudy se otázkou zřízení věcného práva detailně zabývaly. Žalovaná společnost TAVEGA s.r.o. přitom nabízela stěžovatelce obligační způsob řešení vzniklého problému, tzn. zřízení nájmu (viz bod 3 rozsudku městského soudu a body 7-9 a 13-18 rozsudku obvodního soudu), který by zajistil přístup k jejímu pozemku. Stěžovatelka však na nabídku nereagovala a pokračovala v nelegálním užívání pozemku. Z tohoto důvodu obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který jejich právní závěry akceptoval, když také uvedl, že zřízením časově neomezených věcných břemen by docházelo k trvalému znehodnocení pozemků žalované.
21. Ústavní soud shrnuje, že právní názor a postup Nejvyššího soudu, který se promítl do napadeného usnesení, shledává ústavněprávně plně akceptovatelným, jelikož dovolací soud dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů dovolání není přípustné, když v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal žádnou právní otázku, která by Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena, resp. by byla řešena nejednotně.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu