Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KARSIT GROUP SE se sídlem Jaromírova 91, Jaroměř - Jakubské předměstí, zastoupené Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 Nc 730/2023-83 ze dne 28. 3. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka je žalovanou v řízení u Okresního soudu v Náchodě o žalobě o zaplacení 104 500 000 Kč s příslušenstvím, kterou podal vedlejší účastník JUDr. PhDr. David Řípa, MBA. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník je dlouholetým přísedícím Okresního soudu v Náchodě, a také s přihlédnutím k oznámením soudců Okresního soudu v Náchodě o existenci skutečností zakládajících pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 14 a 15 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), navrhl předseda Okresního soudu v Náchodě Krajskému soudu v Hradci Králové, aby rozhodl o přikázání věci jinému okresnímu soudu v jeho obvodu. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením rozhodl, že soudci Okresního soudu v Náchodě jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v dané věci, neboť pro jejich vztah k vedlejšímu účastníkovi existuje objektivní důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, proto postupem podle § 12 odst. 1 o. s. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Hradci Králové.
Stěžovatelka toto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla ústavní stížností.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelka napadenému usnesení vytýká, že není dostatečně odůvodněno, neboť nebyly dány objektivní ani subjektivní důvody pro vyloučení soudců Okresního soudu v Náchodě a nemělo tudíž ani dojít k přikázání věci Okresnímu soudu v Hradci Králové. Tím mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Ústavní pořádek (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly řádného procesu (hlava pátá Listiny). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení [srov. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04
(N 89/37 SbNU 207); 220/2005 Sb.]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.
8. Kritéria pro posuzování okolností zakládajících důvody pro vyloučení soudců Ústavní soud přehledně vyložil ve stanovisku Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023, přičemž pro nyní posuzovanou věc je klíčové vymezení subjektivního a objektivního hlediska nestrannosti. Ústavní soud vyšel z toho, že "nestrannost je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující psychický vztah soudce k věci v širším slova smyslu (tedy k předmětu řízení, k jeho účastníkům nebo jejich zástupcům), o němž je schopen nejpřesněji referovat jen on sám.
Takto pouze vnitřně pojatá kategorie nestrannosti by ovšem v demokratickém právním státě byla nedostatečnou zárukou férového soudního řízení, a proto je doplněna rovněž o kritérium nestrannosti z hlediska objektivního. Pro její posouzení není podstatné jen její hodnocení z hlediska vnějšího pozorovatele (např. účastníka řízení), nýbrž také to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce má skutečně nezaujatý vztah k věci v širším slova smyslu [srov. k tomu např. nález ze dne 31.
8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04
(N 121/34 SbNU 255)]. Právě uvedené lze ostatně podle Ústavního soudu vyjádřit i konstatováním Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnost č. 7819/77, 7878/77; odst. 81), podle něhož "justice must not only be done: it must also be seen to be done". Při posuzování soudcovské nestrannosti je tak nutno vycházet nejen z přesvědčení konkrétního soudce, ale také z dostatečně objektivních a viditelných záruk vylučujících rozumnou pochybnost o jeho nestrannosti.
Otázka nestrannosti sice nemůže být nikdy postavena zcela najisto (ve vztahu k subjektivní nestrannosti se tato presumuje, dokud není prokázán opak), nicméně k odpovědi na ni se lze přiblížit rozborem objektivních skutečností, které by mohly v případě konkrétního soudce nestrannost zpochybňovat. Posuzování těchto objektivních skutečností nicméně musí být provedeno zvlášť uvážlivě a s vědomím, že vyloučení soudce představuje zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny)."
9. Ústavní soud dále v citovaném stanovisku zdůraznil, že "pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích."
10. Výše uvedená kritéria aplikoval Ústavní soud také na nyní posuzovanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. V posuzované situaci totiž existují nejen objektivní důvody zpochybňující nestrannost soudců Okresního soudu v Náchodě, konkrétně skutečnost, že vedlejší účastník je přísedícím Okresního soudu v Náchodě, ale zejména také subjektivní důvody uvedené v oznámeních konkrétních soudců vymezujících jejich vztah k vedlejšímu účastníkovi. Posouzení, zda uvedené skutečnosti jsou dostatečné k tomu, aby odůvodnily vyloučení dotčených soudců a přikázání věci jinému soudu, je primárně na bedrech obecných soudů, které jsou vzhledem ke svému postavení a kontextu, v němž rozhodují, ale také blízkosti k věci samé, schopny lépe a komplexněji posoudit všechny relevantní faktory promítající se do závěru o podjatosti.
Ústavní soud by měl jejich závěry korigovat jen ve výjimečných případech, kdy nebudou mít oporu ve zjištěných skutkových okolnostech nebo v příslušné právní úpravě.
11. V posuzovaném případě je klíčové, že rozhodování soudců ze stejného pracoviště, na kterém působí vedlejší účastník, bude nevyhnutelně vyvolávat pochybnosti o možném vlivu kolegiality na výsledek řízení. Ústavní soud také nepovažuje za dost dobře možné zkoumat či přehodnocovat subjektivní závěry konkrétních soudců o tom, zda v určitém konkrétním řízení ve vztahu ke konkrétním účastníkům budou schopni rozhodovat plně nestranně. Subjektivní závěr konkrétního soudce o absenci jeho objektivity v konkrétní věci by snad mohl být překonán pouze naprostou absencí objektivních okolností zakládajících podjatost, k tomu však v posuzované věci nedošlo.
12. Závěrem ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu