Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., právně zastoupeného Mgr. Michaelou Veselou, advokátkou, sídlem Havlíčkovo nábřeží 383, Vranov nad Dyjí, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2025 č. j. 101 Co 12/2025-1782 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. října 2024 č. j. 42 P 197/2023-1365, ve znění opravného usnesení ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 42 P 197/2023-1383, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a B. K. P., a nezletilé A. K., v řízení před opatrovnickými soudy zastoupené opatrovníkem městem M., jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, takto:
Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2025 č. j. 101 Co 12/2025-1782 se zamítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně s ústavní stížností předložil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a to konkrétně jeho výroku IV, jímž byl zavázán zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mělníku náhradu nákladů řízení ve výši 65 055 Kč (náklady na znalecký posudek) do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
2. Stěžovatel má za to, že výrok soudu ukládající mu povinnost hradit náklady řízení je zcela nesprávný a nekorespondující s průběhem celého řízení. Podle stěžovatele jsou naplněny podmínky § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť odložení vykonatelnosti daného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
3. Soudce zpravodaj nepovažoval za nutné vyzývat účastníky řízení ani vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti, a to vzhledem k zamítavému výroku.
4. V řízení o ústavních stížnostech je odložení vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně. Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
5. Aniž by Ústavní soud předjímal závěry svého rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti, dospěl po posouzení obsahu návrhu k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
6. Ústavní soud předně neshledal, že by výkon napadeného rozsudku (resp. jeho výroku IV) pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může odložením jeho vykonatelnosti vzniknout jiným osobám. Pouhé stěžovatelovo konstatování, že nechápe, proč má platit celé náklady za znalecký posudek, a že nepovažuje za standardní, aby to bylo kvůli tomu, že to byl on, kdo návrh na změnu péče podal, k odložení vykonatelnosti nepostačuje. Stěžovatel na podporu odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku nic jiného neuvádí, zejména nedokládá svou finanční situaci. Navíc stěžovateli byla k povinnosti zaplatit náhradu nákladů stanovena lhůta šesti měsíců od právní moci rozsudku, tedy dostatečně dlouhá doba, v níž bude s největší pravděpodobností rovněž rozhodnuto o celé ústavní stížnosti. Ústavní soud proto shledal, že je na místě zachovat zdrženlivost ve prospěch vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit s argumentací soudu, že nedošlo k výraznější změně poměrů. Matka nastoupila zpět do zaměstnání, nezletilá již není na kojení závislá a stěžovatel byl současně nucen se odstěhovat z místa svého bydliště pryč. Co se týče kojení, jak matka opakovaně v průběhu řízení uváděla, jedná se o její uspávací rituál a na terapiích a u pediatra jí bylo doporučeno násilně nepřestávat. Stěžovatel tak má za to, že se matka bude snažit kojit nezletilou snad do puberty, a to zejména z důvodu posilování své pozice rodiče oproti pozici stěžovatele. Matka dále na ústní jednání konané dne 21. 10. 2024 přinesla pouze potvrzení o svém příjmu z 6. 9. 2024, které zahrnovalo výplatní pásku pouze do července 2024, přitom následující měsíc v srpnu již byla zpět v zaměstnaneckém poměru. V tomto jednání matky tak lze spatřovat snahu své příjmy ze zaměstnání soudu zatajit. V rozhodnutí soudu je tak chybně uvedeno, že je nezletilá v celodenní péči matky, což je v zásadním rozporu se skutečností, že matka již nastoupila zpět do zaměstnání. Soud nezohlednil skutečnost, že stěžovateli se neúměrně zvýšily náklady, když si je po odchodu ze společné domácnosti nucen platit nájemní bydlení, ani to, že matce příjmy naopak vzrostly. Odvolací soud také zapomněl zohlednit to, že se stěžovatel přestěhoval nedaleko své sestry, která bydlí v P. a tím se sociální opora rodičů vyrovnala.
7. Pokud jedním z hlavních argumentů soudu bylo vyjádření znalce, že střídavou péči nedoporučuje vzhledem k věku nezletilé, vysoké míře konfliktů mezi rodiči a rozdílům mezi osobnostmi rodičů, v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu tento argument nemůže sám o sobě obstát. Je nutné taktéž přihlédnout i k tomu, že samotný znalecký posudek je více než rok starý, vypracovaný v době, kdy dceři byl pouhý 1 rok a 5 měsíců. Soud současně nepřihlédl ke stěžovatelovým námitkám vůči předmětnému znaleckému posudku, který je dle něj zcela neobjektivní a neprokázal žádné závady, které by měly stěžovatele vyloučit z péče o nezletilou. Odvolací soud měl ve věci samé povinnost zohlednit také skutečnosti zjištěné v řízení o výkon rozhodnutí, avšak tak neučinil. V řízení o výkon rozhodnutí bylo potvrzeno, že je to matka, která nerespektuje stěžovatele jako druhého rodiče. V průběhu řízení stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal jako podklad pro rozhodnutí usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2025 č. j. 42 P 197/2023-2453, kterým nařídil odnětí nezletilé matce a její předání stěžovateli za účelem realizace styku v období od 21. 7. 2025 do 31. 7. 2025 v 9:00 hodin.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020
sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11; ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
, bod 5]. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020
sp. zn. I. ÚS 3241/19
(N 8/98 SbNU 56), bod 17; ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607), bod 19].
11. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nálezy ze dne 8. 7. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29; ze dne 15. 10. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3305/13
(N 193/75 SbNU 177), ze dne 30. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 1506/13
(N 110/73 SbNU 739), ze dne 13. 7. 2011
sp. zn. III. ÚS 3363/10
(N 131/62 SbNU 59), ze dne 31. 12. 2018
sp. zn. II. ÚS 2344/18
(N 205/91 SbNU 611)].
13. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy poměrů nezletilých dětí je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
14. Podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, změní-li se poměry, soud rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti změní. Změna poměrů odůvodňující nové rozhodnutí ve věci musí být závažnějšího rázu, resp. změna podstatná. Mělo by jít o důsledek změny v těch skutečnostech, které tvořily skutkový podklad rozhodnutí soudu. Byl-li tedy výkon práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem již upraven, je jeho nová úprava podmíněna změnou poměrů, přičemž povinností soudu je zkoumat nejen naplnění samotné podmínky změny poměrů, ale také její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015
sp. zn. III. ÚS 1544/15
).
15. V souzené věci však podal otec návrh na změnu péče o nezletilou krátce poté, co byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 10. 2023 č. j. 42 Nc 127/2023-25. Za tuto krátkou dobu nebyla ve vztahu k péči o nezletilou zjištěna žádná zásadní změna, která by ji odůvodňovala. K tomu, že (původní) důvody rozhodnutí trvají, se přesvědčivé vyjádřil krajský soud, a to především v bodech 39, 40 a 43 odůvodnění. Současně také připomněl (bod 42), správnou úvahu soudu prvního stupně týkající se zohlednění okolnosti, že nezletilá je starší (a "již je schopna snášet odloučení od matky na delší dobu") a na tuto změnu dostatečně reagoval rozšířením rozsahu jejího styku s otcem.
16. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů ve vztahu k podstatné změně poměrů též s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. V dané věci oba obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že k podstatné změně poměrů nedošlo a není tedy namístě uvažovat o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, přičemž taková úprava ani není v jejím nejlepším zájmu. Tento jejich závěr Ústavní soud po posouzení věci z hlediska svých kompetencí nemá důvod rozporovat.
17. Z obsahu obou napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti, vyplývají dlouhodobé a hluboké konflikty mezi rodiči nezletilé. Oba soudy se v mezích svých možností snaží svým přístupem tyto konflikty alespoň zmírňovat, což se však i s ohledem na stěžovatelem předložené usnesení o odnětí dítěte za účelem styku s otcem o letních prázdninách zjevně nedaří. Ve věci je zřejmé, že řízení o úpravě poměrů nezletilé je dlouhodobě zatíženo četnými návrhy na nařízení předběžných opatření nebo na výkon rozhodnutí ve spojení s následnými odvoláními proti rozhodnutím soudu prvního stupně ze strany obou rodičů (body 13. a 14. rozsudku odvolacího soudu). Dokonce i opatrovník se vyjádřil v tom smyslu, že konflikty mezi rodiči považuje za abnormální.
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v podstatné části jako věcně správné. Skutečnost, že stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti oba soudy dostály. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke skutečně podstatné změně poměrů, kterou může být i vyšší věk nezletilé, a zejména zklidnění vztahů mezi oběma rodiči. Na to ostatně apelují již důrazně oba soudy ve svých rozsudcích.
19. Pokud stěžovatel rozporoval v ústavní stížnosti výrok IV. odvolacího soudu, podle něhož je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Mělníku náhradu nákladů řízení ve výši 65 055 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku, ani v tomto případě Ústavní soud neshledal porušení jeho základních práv. Návrh na odklad vykonatelnosti tohoto výroku Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 12. 6. 2025
sp. zn. III. ÚS 1454/25
. Uvedený výrok odvolací soud odůvodnil dostatečně v bodech 50. a násl. napadeného rozsudku. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.) "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla také zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34. stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu, což je v dané věci splněno a Ústavní soud nemá, co by k výše zmíněnému odůvodnění krajského soudu dodal.
20. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci navzdory námitkám stěžovatele nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilé, jež by bylo důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí.
21. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a), zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu