Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Lorence, advokáta, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2016 č. j. 4 Ads 283/2015-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu ve věci zvýšení jeho invalidního důchodu; žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 4 Ad 34/2013-59. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou následně svými podáními doplnil. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 12. 2015 stěžovatele vyzval ke splnění podmínky dle § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), tedy k doložení vysokoškolského právnického vzdělání žalobce, nebo doložení jeho zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti.
Následně Nejvyšší správní soud k žádosti žalobce ustanovil podle § 35 odst. 8 s. ř. s. usnesením ze dne 21. 1. 2016 žalobci advokáta Mgr. Martina Lorence (stěžovatele) k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Téhož dne 21. 1. 2016 bylo dané usnesení stěžovateli doručeno současně s opisem kasační stížnosti, doplněními kasační stížnosti a s opisem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud dne 11. 2. 2016 zaslal kasační stížnost žalobce i jím zaslaná doplnění kasační stížnosti k vyjádření žalované.
Vyjádření žalované bylo doručeno Nejvyššímu správnímu soudu dne 2. 3. 2016. Nejvyšší správní soud vydal rozsudek ze dne 3. 3. 2016 č. j. 4 Ads 283/2015-53, kterým ve výroku I. zamítl kasační stížnost, výrokem II. nepřiznal žalobci ani žalované právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. nepřiznal ustanovenému advokátu - stěžovateli (vůči státu) odměnu ani náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud k výroku III.
uvedl, že stěžovatel odměnu ani hotové výdaje kasačnímu soudu nevyčíslil a ani ze spisu kasačního soudu nevyplývá, že by stěžovatel učinil některý z úkonů uvedených v § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl doručen stěžovateli dne 11. 3. 2016. Dne 7. 3. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno písemné podání stěžovatele, kterým doplnil kasační stížnost žalobce a současně vyčíslil svou odměnu a náklady na zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6 800 Kč za dva úkony právní služby (porada a příprava zastoupení, písemné doplnění kasační stížnosti).
2. Ústavní stížností ze dne 6. 5. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016 č. j. 4 Ads 283/2015-53, a to z důvodu porušení zákazu soudní libovůle a z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 23 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel poukázal na znění § 35 odst. 2 a 8 s. ř. s. a uvedl, že legitimně očekával, že mu za jeho ustanovení zástupcem pro řízení a za odvedenou práci bude přiznána odměna a paušální náhrada hotových výdajů. Uvedl, že má nárok na odměnu za dva úkony právní služby, a sice první poradu se žalobcem (včetně převzetí a přípravy zastoupení) a písemné podání spočívající v doplnění kasační stížnosti. Tyto úkony i řádně vyúčtoval v rámci jím zaslaného doplnění kasační stížnosti. Navzdory uvedenému vyúčtování mu však Nejvyšší správní soud žádnou odměnu a náhradu hotových výdajů nepřiznal. Podle stěžovatele, i kdyby takové vyúčtování kasačnímu soudu nepředložil, musel si být Nejvyšší správní soud vědom toho, že stěžovatel byl žalobci jako advokát pro řízení ustanoven a připravoval proto zastoupení (první úkon právní služby) a doplnění kasační stížnosti (druhý úkon právní služby).
4. Stěžovatel namítl, že jej Nejvyšší správní soud zkrátil na právech opakovaně, avšak první případ považoval za nedopatření kasačního soudu, proto v tehdejší věci nepodával ústavní stížnost. Šlo o věc Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 151/2015, ve které byl stěžovatel rovněž ustanoven zástupcem žalobce pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel uvedl, že mu Nejvyšší správní soud v tehdy řešené věci rozsudkem přiznal odměnu za zastupování a paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby - první poradu se žalobcem (včetně přípravy zastoupení), avšak nikoliv již za (druhý) úkon - doplnění kasační stížnosti. Důvodem byla neúčelnost takového nákladu na zastoupení, neboť podle kasačního soudu se stěžovatelův text písemného doplnění kasační stížnosti shodoval s kasační stížností, resp. jejími doplněními zaslanými kasačnímu soudu již dříve samotným žalobcem (stěžovatel Ústavnímu soudu předložil jako přílohu opis rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 9 As 151/2015-101). Stěžovatel upozornil, že jej Nejvyšší správní soud ještě v jedné (třetí) věci ustanovil jako zástupce, proto se obává, že jej Nejvyšší správní soud opět zkrátí na jeho právech; má za to, že kasační soud ve vztahu k němu systematicky porušuje zákon.
5. K nyní řešené věci i ke zmiňované věci sp. zn. 9 As 151/2015 stěžovatel namítl, že jím zaslaná doplnění kasačních stížností se sice textem shodují s podáními samotného žalobce, avšak stěžovatel nebyl ustanoven žalobci pro zastupování proto, aby mu "vymýšlel další důvody k jeho kasačním stížnostem, které, bohužel, principiálně stejně nemohly mít žádnou šanci na úspěch"; se žalobcem se navíc při poradě dohodli, že kasační stížnosti žalobce ponechají v jejich původní podobě. Stěžovatel uvedl, že podání žalobce jsou přehledná a splňují požadavky zákona, stěžovatel pouze doplnil v textu kasačních stížností "drobnosti" a diakritiku. Stěžovatel namítl, že na obou kasačních věcech "strávil řadu hodin svého času", s žalobcem měl vždy i osobní jednání, věci konzultovali a byla zde i e-mailová korespondence. Stěžovatel uvedl, že pokud má Nejvyšší správní soud za to, že jeho role při zastupování je zbytečná, má podat podnět zákonodárci ke změně právní úpravy o povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou nespravedlnost a zásah do základních práv stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení oprávněnosti jeho nároku na odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v kasačním řízení. Stěžovatel celkový svůj nárok vyčíslil ve výši 6 800 Kč.
9. Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře se zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout osoby oprávněné, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejích základních práv a svobod.
10. Ústavní soud se v minulosti rovněž opakovaně vyjadřoval k otázce možného zásahu do základních práv osoby žádající přiznání bagatelních částek (tj. zejména částek do výše 10 000 Kč), a uvedl, že již sama skutečnost takto nízké finanční hodnoty zakládá zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností) dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
11. Uvedené dva závěry předchozí ustálené judikatury (dopadající u stěžovatele kumulativně) lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Z hlediska intenzity možného zásahu do práv stěžovatele je přitom třeba zmínit i následující závěry Ústavního soudu.
12. Stěžovatel namítá vznik újmy ve výši 6 800 Kč, avšak jeho výtka, že mu měla být přiznána i odměna a paušální náhrada hotových výdajů za úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti, je zjevně nedůvodná. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu i z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu, do data vydání rozsudku dne 3. 3. 2016 neučinil stěžovatel vůči kasačnímu soudu písemný úkon doplnění kasační stížnosti, ke kterému by kasační soud mohl a měl při rozhodování o nákladech na zastupování přihlížet (stěžovatel přitom nenamítá, že by měl od 21.
1. 2016 do 3. 3. 2016 nepřiměřeně krátký časový prostor ve věci jakkoliv reagovat). Takový písemný úkon nebyl Nejvyššímu správnímu soudu do doby vydání rozhodnutí ve věci samé doručen, proto se nabízí stěžovateli před Ústavním soudem toliko určitý prostor pro zpochybnění postupu Nejvyššího správního soudu ohledně nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za jeden (jediný) úkon právní služby - poradu se žalobcem (včetně přípravy zastoupení). Tvrzený protiústavní zásah tak představuje bagatelní finanční částka 3 400 Kč (nikoliv 6 800 Kč).
Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že z kasačního spisu do data vydání rozsudku neplyne ani nebylo doloženo, že by k úkonu porady stěžovatele se žalobcem (skutečně) došlo, není v rozporu s obsahem vyžádaného kasačního spisu.
13. Pokud stěžovatel brojí i proti postupu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 151/2015, je třeba uvést, že rozsudek Nejvyššího správního soudu v uvedené věci nebyl napaden ústavní stížností, proto Ústavní soud není oprávněn k posouzení tvrzeného zásahu v tomto směru. Současně však ani z hlediska posuzované ústavní stížnosti námitce o "systematickém" a obdobném nezákonném postupu kasačního soudu vůči stěžovateli nelze v souvislosti s věcí sp. zn. 9 As 151/2015 přisvědčit. V dané věci totiž stěžovatel prokazatelně učinil dva úkony právní služby ještě před vydáním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé, a sice první poradu s klientem (včetně přípravy zastoupení) a písemné podání spočívající v doplnění kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud sice stěžovateli nepřiznal odměnu a náhradu nákladů za druhý z uvedených úkonů právní služby, avšak nikoliv z důvodu jeho neprovedení do doby vydání kasačního rozhodnutí, jako tomu bylo v nyní řešené věci sp. zn. 4 Ads 283/2015.
14. Na základě výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu