Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REAL SPEKTRUM REALITNÍ spol. s r. o., IČ: 255 36 150, se sídlem Pernštýnské nám. 178/6, 797 11 Prostějov, právně zastoupené Mgr. Radimem Janouškem, advokátem AK se sídlem Šantova 2, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2010 sp. zn. 21 Co 23/2008, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2010 sp. zn. 21 Co 23/2008 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. září 2007 č. j. 8 C 16/2006-75, kterým soud prvního stupně uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci M. B. částku 100 000,- Kč, neboť dospěl k závěru, že na straně žalované se jedná o bezdůvodné obohacení. Tato částka byla plněna bez právního důvodu, neboť nebylo prokázáno uzavření smlouvy o zprostředkování.
Soud rozhodl o konání jednání dne 9. 2. 2010 v nepřítomnosti stěžovatelky a na tomto jednání vydal rozsudek, kterým byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Uvedeným postupem podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na právní zastoupení, práva na projednání věci v její přítomnosti a v důsledku toho byla porušena i zásada rovnosti stran v tomto řízení.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud jednal a rozhodl o věci a nevyhověl žádosti žalované (stěžovatelky) o odročení jednání, neboť žádost žalované o odročení jednání nepovažoval za řádnou a včasnou, tak jak má na mysli ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu. Jednání žalované posoudil soud jako záměrné protahování soudního řízení. Odvolací soud totiž zjistil, že žalovaná předvolání k jednání odvolacího soudu nařízenému na den 9. února 2010 obdržela dne 10. prosince 2009.
Dne 5. února 2010 došlo do spisu podání Mgr. Radima Janouška, v němž žádal o odročení jednání nařízeného na den 9. února 2010 s odůvodněním, že téhož dne se na něj obrátila žalovaná s žádostí o převzetí zastoupení a vzhledem k nutnosti prostudovat spis a spojit se s bývalým právním zástupcem je nereálné se na toto jednání adekvátně připravit. Následně dne 9. února 2010 v 11:47 hod. obdržel soud faxové podání, jímž žalovaná odvolala plnou moc udělenou Mgr. Radimu Janouškovi a žádala o odročení jednání z důvodu nemoci obou jednatelů.
Z žádosti žalované podle odvolacího soudu nelze posoudit její včasnost, protože pouze obecně hovoří o nemoci jednatelů a není tak zřejmé, kdy k tomuto onemocnění obou osob došlo, tedy zda omluva nemohla být zaslána dříve, než zhruba hodinu před počátkem jednání před odvolacím soudem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu měl odvolací soud pochybnosti i o řádnosti této omluvy.
Soud totiž dovodil, že žalovaná měla více než dva roky času na volbu nového právního zástupce. Rovněž ode dne doručení předvolání k jednání a termínu tohoto jednání uplynuly téměř dva měsíce, avšak žalovaná přistoupila k volbě nového právního zástupce v termínu čtyř dnů před nařízeným jednáním. Poté, co odvolací jednání nebylo na žádost nově zvoleného zástupce odročeno, byla tato plná moc vypovězena a žádost o odročení jednání podložena tvrzením o onemocnění obou jednatelů žalované. Toto jednání žalované se odvolacímu soudu jevilo jako záměrné protahování soudního řízení, a proto odvolací soud dne 9. února 2010 jednal a rozhodl. Uvedeným závěrům Krajského soudu v Brně nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
K namítanému porušení práva stěžovatelky na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny nemohlo dojít, neboť stěžovatelka sama se krátce před jednáním odvolacího soudu rozhodla vypovědět svému právnímu zástupci plnou moc. Postupem soudu v předmětné věci nedošlo ani k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu