Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Y. Z., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2024 sp. zn. 61 To 228/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2024 sp. zn. 1 Nt 2307/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Úřadu evropského veřejného žalobce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle článku 8 odst. 1 a 5, článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písmeno a), odst. 3 písmeno a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel se měl tímto jednáním podílet na zkrácení daně z přidané hodnoty ke škodě České republiky ve výši 732 261 968 Kč.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 10. 2023 sp. zn. 1 Nt 2037/2023 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.
4. Nyní napadeným usnesením ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. 1 Nt 2307/2024 obvodní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu za současného nepřijetí peněžité záruky, nepřijetí písemného slibu stěžovatele a nepřijetí záruky důvěryhodných osob; současně nad stěžovatelem nebyl vysloven dohled probačního úředníka.
5. O stížnosti stěžovatele proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2024 sp. zn. 61 To 228/2024 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní práva tím, že nesprávně vyhodnotily důvody pro jeho ponechání ve vazbě. Obecné soudy podle něj porušily princip ultima ratio a postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Soudy podle stěžovatele pochybily, když se nezabývaly konkrétními argumenty a informacemi obsaženými ve spise hovořícími v jeho prospěch, hodnotily je nesprávně nebo je nehodnotily vůbec. Oba soudy odůvodnily pokračování jeho vazebního stíhání stejnými argumenty, které byly použity již při jeho vzetí do vazby. Obecné soudy podle stěžovatele neodůvodnily, jaký konkrétní význam mají jeho rodinné vazby na rozhodnutí o pokračování vazby a nevysvětlily, proč by odevzdání jeho cestovního pasu nepostačovalo k tomu, aby byla vyvrácena obava z toho, že uprchne. Stěžovatel nesouhlasí s úvahou soudů, že je nabízená peněžitá záruka neadekvátní, neboť dosud zjištěné skutečnosti podle něj nedokazují, že by měl z údajné trestné činnosti jakýkoliv hmotný prospěch. Stěžovatel rovněž poukazuje na logický rozpor mezi oběma důvody vazby (útěkové a předstižné), které se podle něj v jeho případě vzájemně vylučují.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a v řízení o ústavních stížnostech podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud není další instancí v systému trestního soudnictví a rozhodnutí trestních soudů je oprávněn přezkoumat výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. Vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2023
sp. zn. I. ÚS 2663/23
, usnesení ze dne 14. 11. 2019
sp. zn. II. ÚS 3301/19
).
11. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález ze dne 20. 4. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
(N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. článek 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení ze dne 7. 12. 2023
sp. zn. I. ÚS 3107/23
). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle článku 1 odst. 1 Ústavy (viz nález ze dne 29. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 2498/23
).
12. K naplnění důvodů vazby útěkové Ústavní soud v minulosti uvedl, že hrozba vysokým trestem může sama o sobě založit důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, jde-li o hrozbu podloženou jedinečnými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, v nichž lze na základě zjištěných okolností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody nejméně kolem osmi let [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013
sp. zn. I. ÚS 2665/13
(N 217/71 SbNU 545), nález ze dne 4. 5. 2015
sp. zn. I. ÚS 217/15
(N 85/77 SbNU 247)]. Ani v případě, kdy obviněnému hrozí takto vysoký trest, nejsou obecné soudy zbaveny povinnosti přihlížet k ostatním okolnostem konkrétní posuzované věci a musejí se mimo jiné zabývat případnými námitkami obviněného, který má právo prokazovat existenci konkrétních skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují. Pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou například charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí. Pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je klíčovým faktorem také plynutí času [viz např. nález ze dne 11. 12. 2013
sp. zn. I. ÚS 2208/13
(N 215/71 SbNU 517)].
13. V projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu stěžovatel uprchne či se bude skrývat [§ 67 písm. a) trestního řádu]. Tuto svou obavu zdůvodnily v prvé řadě výší hrozícího trestu, neboť stěžovatel je ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v trvání pět až deset let, přičemž s ohledem na rozsah a dlouhodobost trestné činnosti, jakož i na výši způsobené škody soudy dovodily, že stěžovateli hrozí uložení skutečně citelného trestu ve výši kolem osmi let. Obecné soudy však naplnění důvodů útěkové vazby neodůvodnily pouze hrozícím trestem, ale vzaly v potaz také další skutečnosti svědčící o tom, že by se stěžovatel mohl pokusit uprchnout do ciziny, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Soudy zejména přihlédly k tomu, že stěžovatel i jeho manželka jsou občany Čínské lidové republiky, kde mají rodinné vazby, a stěžovatel tento stát pravidelně navštěvuje. Ústavní soud považuje v tomto ohledu argumentaci obecných soudů za dostatečnou.
14. K vazbě předstižné Ústavní soud v minulosti konstatoval, že obava z opakování trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu se musí opírat o konkrétní skutečnosti, mezi něž patří např. určitá dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován), musí soud vyhodnotit též aktuální situaci obviněného. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje; přiměřené zhodnocení těchto aspektů musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné [srov. nález ze dne 30. 11. 2006
sp. zn. III. ÚS 612/06
(N 215/43 SbNU 393), nález ze dne 17. 1. 2017
sp. zn. I. ÚS 3533/16
(N 13/84 SbNU 159)].
15. Naplnění důvodů vazby předstižné obecné soudy v projednávaném případě odůvodnily zejména rozsahem a dlouhodobostí stíhané trestné činnosti, která měla být páchána velmi dobře promyšleným a sofistikovaným způsobem mnoha dílčími kroky po dobu několika let. Přihlédly rovněž k tomu, že se stěžovatel měl na této trestné činnosti spočívající ve skupinovém jednání vícero osob podílet v řídicím postavení, přičemž jeho pracovní pozice se patrně odvíjela od příbuzenského vztahu k dalším dvěma obviněným. Obecné soudy vzaly rovněž v potaz výši škody způsobené rozsáhlým krácením daně.
16. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávaném případě dostály shora uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí, neboť zcela dostatečně vysvětlily, na základě jakých skutečností rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě. Soudy logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč dospěly k závěru o naplnění podmínek § 67 písm. a) a c) trestního řádu, a náležitě se zabývaly také tím, proč nebylo možné využít institutů nahrazujících vazbu. Nemožnost nahradit vazbu instituty podle trestního řádu obvodní soud odůvodnil intenzitou naplnění dvou vazebních důvodů ve spojení s vysokým stupněm škody, který měla být trestným činem způsobena. Peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč vzhledem k těmto okolnostem nepovažoval za adekvátní. S těmito úvahami se ztotožnil i městský soud, který nahrazující instituty označil za nedostatečné a nehodnověrné. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy pochybily ve smyslu porušení ústavněprávních předpisů, není tedy jeho úlohou do jejich úvah jakkoliv zasahovat.
17. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí obstojí i s přihlédnutím k oslabování důvodů vazby plynutím času. Napadené prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno čtyři měsíce od počátku vazebního stíhání stěžovatele, přičemž rozsah protiprávního jednání a celkový počet stíhaných osob jsou nepochybně faktory, které ovlivňují celkovou délku trestního stíhání a potažmo i vazebního stíhání stěžovatele. Šíři důvodů, na nichž obecné soudy založily nutnost omezení svobody stěžovatele, považuje Ústavní soud v této fázi trestního stíhání za dostatečnou.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu