Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem AK v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012 sp. zn. 23 Cdo 3182/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 5 Cmo 201/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily nárok žalobce vůči stěžovateli na zaplacení částky 324 275 Kč s přísl. na základě smlouvy o dílo ze dne 14. ledna 2005.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že řízení bylo zatíženo procesními i hmotněprávními vadami (odvolací řízení nebylo veřejné, obecné soudy se nevypořádaly řádně s jeho námitkami, rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nesprávně hodnoceny důkazy, extrémní rozpor mezi právními závěry a skutečným stavem věci, nebyl řádně poučen o povinnosti tvrzení, odvolací soud neseznámil stěžovatele s odlišným názorem na právní posouzení věci, neměl možnost navrhnout další důkazy atd.). Stěžovatel spatřuje pochybení dovolacího soudu v tom, že nereagoval na zásah do jeho ústavně zaručených práv a ochranu, které se stěžovatel domáhal dovoláním, mu neposkytl. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu pro jejich zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy, jak se stěžovatel patrně domnívá (čl. 83 Ústavy České republiky).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Odvolací i dovolací soud se poté podrobně zabývaly všemi argumenty stěžovatele a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádaly.
V řízení bylo prokázáno, že na základě objednávky V. U. žalobce zhotovil katalogy a poté byla dne 14. ledna 2005 mezi účastníky uzavřena písemně smlouva o dílo (§ 536 obch. zák.). Stěžovatel uzavřel smlouvu vlastním jménem, nikoli v zastoupení V. U., ve smlouvě byl uveden jako objednatel včetně jeho identifikačního čísla a daňového identifikačního čísla. Stěžovatel od žalobce převzal sám a částečně prostřednictvím smluvních partnerů předmět díla zhotovené katalogy pro CK MONDI TOUR. Ze skutkových okolností vyplynulo, že stěžovatel se dohodl s žalobcem na způsobu zaplacení ceny díla tak, že první bude představovat cenu za materiál a papír, druhá fakturovaná část bude představovat náklady na zhotovení katalogů.
Stěžovatel dne 4. února 2005 ze svého účtu žalobci po provedení celého díla zaplatil 178 500 Kč, tuto částku po žalobci nijak nevymáhal a ani z ničeho neplyne, že by ji zaplatil omylem. Obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě nastaly účinky uznání zbytku dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák., jestliže dlužník částečně plní svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu. Ze skutkových okolností nevyplývá, že by stěžovatel zaplatil 178 500 Kč žalobkyni omylem, nebo že by z ostatních okolností lze usuzovat, že stěžovatel neuznává zbytek pohledávky žalobce.
V řízení se stěžovateli nepodařilo ve smyslu ustanovení § 323 a § 407 odst. 3 obch. zák. předložit takové důkazy a vyvrátit domněnku o existenci dluhu. Pouhé tvrzení nestačí k zamítnutí žaloby.
Nutno podotknout, že věcí stěžovatele se zabývaly všechny stupně obecných soudů a jednoznačně se shodly na tom, že mezi stěžovatelem a žalobcem vznikla povinnost splnit závazek vyplývající ze smlouvy o dílo. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy se soudy řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele (§ 157, § 169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěly ve věci rozhodující soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Ani k tvrzením stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces porušením procesních práv nelze přisvědčit. Námitka stěžovatele, že odvolací soud rozhodoval bez přítomnosti stěžovatele, není důvodná. Lze poukázat na výslovný souhlas stěžovatele, aby bylo rozhodováno bez nařízení jednání (č. l. 92). Stěžovatel byl usnesením ze dne 20. prosince 2007 (č. l. 16) řádně vyzván k vyjádření a označení důkazů, na nichž staví svoji obranu. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněná soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že odkaz stěžovatele na judikaturu není případný, neboť vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2012
Jiří Mucha v. r. předseda senátu