Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, sídlem Tylovo nábřeží 367/10, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 30 Cdo 3889/2016-238, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016 č. j. 39 Co 283/2015-200 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2015 č. j. 10 C 123/2013-155, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici, jíž se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 407 833 Kč. Ta měla být stěžovateli způsobena tím, že se jako oběť trestného činu domáhal náhrady škody po pachateli, avšak soudní řízení u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") trvalo téměř 12 let, když žalovaný škůdce zemřel, čímž bylo stěžovateli znemožněno se domoci kompenzace. Obvodní soud ve výroku I stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve výši 38 567 Kč (jako navýšení k částce 169 333 Kč, kterou stěžovateli přiznala vedlejší účastnice v předsoudní fázi řízení), ve zbytku však žalobu zamítl. V odůvodnění přitom uvedl, že stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že od škůdce vymůže částku ve výši bezmála 2 000 000 Kč, když již v průběhu soudního řízení měl problém se na něm exekučně domoci částek ve výši několika tisíc korun. Tomu odpovídal i průběh dědického řízení po smrti žalovaného. Pokud stěžovatel namítal, že snad v době vedení řízení u okresního soudu měl žalovaný ve skutečnosti nějaký majetek, a toho se zbavoval, mohl proti tomu v té době stěžovatel brojit zákonnými prostředky, což však neučinil.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl žalobu i do přiznané částky 38 567 Kč a v zamítavé části rozsudek obvodního soudu potvrdil. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že mezi pochybením státu a vzniklou újmou není dána příčinná souvislost.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že soudy se nikterak neodchýlily od jeho judikatury, neboť skutkově vzaly za prokázané, že jedinou příčinou stěžovatelovy újmy byla nemajetnost původního žalovaného.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že žalovaný v původním řízení měl v dané době dostatečný majetek k uspokojení nároku stěžovatele, avšak tohoto majetku se postupně zbavil. Podle stěžovatele tak byly průtahy v soudním řízení hlavní a jedinou příčinou toho, že žalovaný docílil prodeje veškerého svého majetku. A je tedy nezbytné, aby stát nesl za tuto újmu plnou odpovědnost. Poskytnuté odškodnění nekompenzuje v žádném případě celkovou újmu, kterou stěžovatel utrpěl. Nečinnost soudů způsobila stěžovateli značnou újmu, které mohl stát snadno zabránit. To však neučinil a přenesl tak břímě odpovědnosti ze škůdce na stěžovatele. Nadto stěžovatel vyslovuje i pochybnosti o nepodjatosti soudů, neboť stěžovatel je pouze občan - důchodce, zatímco vedlejší účastnice je subjektem, který má vliv na personální a materiální zajištění fungování soudů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje námitky uvedené v původní žalobě, aniž by jakkoliv zohledňoval, že soudy se s nimi v průběhu řízení opakovaně vypořádaly. V takové situaci není možné ústavní stížnosti, namítající porušení procesních práv, zásadně vyhovět. V dané věci soudy dospěly k závěru, že mezi vznikem stěžovatelovy újmy a porušením právní povinnosti ze strany okresního soudu není dána příčinná souvislost. Vznik újmy zapříčinila dle soudů nemajetnost původního žalovaného, v možné kombinaci s procesní neaktivitou stěžovatele. Tento svůj závěr soudy opřely o listinné důkazy. Stěžovatel tyto závěry nijak konkrétně nenapadá a sám Ústavní soud neshledal na těchto závěrech nic zjevně protiústavního. Pokud stěžovatel vznáší námitky o možné podjatosti rozhodujících soudců, jde o ryzí spekulaci. Vyhovění takové námitce by fakticky učinilo veškerá soudní řízení o náhradě škody způsobené státem za nemožná.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu