Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky I. K., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 10 T 74/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. 1. 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání navrhovatelky, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 10 T 74/2006. Podání bylo svým obsahem zmatené, vyplývalo z něj však, že navrhovatelka nesouhlasí s postupem pracovníků uvedeného soudu, kteří opakovaně odmítli její žádost o poskytnutí zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 12. 12. 2007, neboť tento záznam byl v důsledku technické poruchy zničen. Stěžovatelka dále uvádí, že se v dané věci na Ústavní soud již jednou obrátila, avšak její stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 2246/07
.
Podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v odůvodnění návrhu deklarovala své přesvědčení, že v její věci není zastoupení advokátem potřeba, ale zároveň požádala o jeho ustanovení.
Z evidence rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala v minulosti již řadu návrhů, přičemž ve velké většině těchto případů ani po výzvě soudce zpravodaje k odstranění vad návrhu nedošlo (viz řízení sp. zn. IV. ÚS 231/2000 ,
III. ÚS 692/04 ,
IV. ÚS 179/05 ,
III. ÚS 2247/07 ,
,
). Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka opakovaná poučení o náležitostech ústavní stížnosti, zejména o nutnosti řádného zastoupení advokátem a o tom, že Ústavní soud právní zástupce zásadně neustanovuje, nebere na vědomí.
Je-li návrh na zahájení řízení zatížen vadami, je vždy na soudu, aby učinil opatření k odstranění těchto nedostatků (vad); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (zastavení řízení, resp. odmítnutí návrhu) pak lze teprve tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně stalo v obdobných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku stejného poučení v každém dalším konkrétním řízení neefektivním a formalistickým.
Z evidence podání Ústavnímu soudu vyplývá, že naposledy byla stěžovatelka o nutnosti povinného zastoupení ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu poučena přípisem asistenta soudce ze dne 15. 7. 2008, a to v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1635/08
.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl. Lze dodat, že shodně postupoval Ústavní soud v mnoha jiných řízeních (namátkově srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2107/07 ,
I. ÚS 325/08 ,
III. ÚS 681/08 ,
II. ÚS 713/08 ,
III. ÚS 1496/08 ,
I. ÚS 2911/08 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj