Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Plzně, se sídlem nám. Republiky 1/1, Plzeň, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti výroku II rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. června 2012 č. j. 13 C 95/2006-338 a výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2013 č. j. 61 Co 481/2012-415, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 10. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2013 a doplněnou podáním ze dne 14. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že byla porušena jeho základní práva a svobody, resp. že byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byl zamítnut návrh Markéty Šimlové a Milana Kozerovského na určení neplatnosti rozhodnutí Rady města Plzně č. 1103 ze dne 14. 9. 2006 (výrok I) a žalobcům i vedlejšímu účastníku Petrovi Kozerovskému bylo uloženo zaplatit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 33 240 Kč (výrok II). K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvoinstančního řízení (výrok II), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil krajský soud tak, že stěžovatel pouze obhajoval podstatu svého vlastního rozhodnutí, a tudíž se jednalo o agendu jemu vlastní, ve vztahu k níž se náklad na právní zastoupení advokátem jeví jako neúčelně vynaložený, přičemž se odvolal také na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nálezy sp. zn. II. ÚS 2396/09
a
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. V ústavní stížnosti se stěžovatel v prvé řadě domáhá toho, aby Ústavní soud - v obecné rovině - přehodnotil svůj právní názor, k němuž dospěl v nálezu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09
(N 232/59 SbNU 365) či ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), jak je zmínil krajský soud, ale i ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12
(dostupný tamtéž). V nich vysloveným právním názorem (tedy že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by přitom musela využívat právní pomoci advokátů, a že tudíž nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým) je III. senát Ústavního soudu vázán, přičemž důvod k postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu ve světle stěžovatelovy argumentace shledán nebyl (viz blíže sub 9). Namítá-li stěžovatel porušení principu rovnosti či práva na právní pomoc, povinnost soudů zkoumat, zda jde o účelně vynaložené náklady, se týká i jiných účastníků řízení než jen státu či statutárních měst, a ani těmto subjektům není upírána možnost nechat se právně zastupovat advokátem, jde jen o to, aby tak činily v případech, kdy je to zjevně nezbytné, aby se neplýtvalo penězi z veřejných rozpočtů a také nedocházelo ke zbytečnému zatěžování protistrany, jež ostatně také do těchto rozpočtů svými daněmi přispívá.
9. Právě uvedený právní názor Ústavního soudu přitom soudy nezbavuje povinnosti postupovat podle § 142 (posouzení účelně vynaložených nákladů) a § 150 o. s. ř (výjimečné nepřiznání nákladů úspěšnému účastníkovi). Této povinnosti obecný soud ve svém rozhodnutí dostál. Učinil tak tím způsobem, že na tento právní názor poukázal a v odůvodnění vyzvedl, byť stručně důvody, proč v tomto případě při posouzení výjimky z pravidla, jak ji stanoví zákon, bude postupovat podle pravidla pro posouzení této výjimky, jak ji vyložil ve své judikatuře Ústavní soud. Tato výjimka (moderace) nebyla právním názorem Ústavního soudu zrušena (to bez odstranění § 142 a § 150 o. s. ř. ani nebylo možné), takže povinnost soudu odůvodnit svůj postup v konkrétním případě nadále zůstává. Této povinnosti, jak bylo uvedeno, obecný soud dostál. Proto Ústavní soud nepovažoval za potřebné reagovat na výzvu stěžovatele, aby svůj právní názor přehodnotil. V dané věci nejsou dány podmínky ani pro to, aby ona "pravidelná" výjimka z výjimky postupu při přiznávání nákladů byla nějak upřesňována, natož překonána. Navíc je třeba dodat, že se nejedná o nějaké obrácení důkazního břemene, nýbrž jen o povinnost soudu (jinak obecně soudu uloženou), aby k tomuto aspektu (je-li úspěšným účastníkem řízení např. statutární město zastoupené advokátem) vždy přihlédl. Neznamená to však, že takový účastník řízení bude od počátku povinen shromažďovat důkazy pro to, aby soud tento aspekt v jeho prospěch posoudil s tím, že když tak neučiní, nebude mu náhrada nákladů řízení automaticky přiznána.
10. Jde-li o samotné zhodnocení konkrétních okolností případu, stěžovateli je jistě známa judikatura Ústavního soudu, že tuto otázku náleží řešit obecným soudům a že Ústavní soud může zasáhnout až v případě, že by dané posouzení mohlo být označeno jako svévolné, tedy pokud by nebylo dostatečně zdůvodněno, případně bylo postaveno na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo skutečně "extrémní". V souzené věci krajský soud v napadeném usnesení svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení vysvětlil tím, že jde o agendu městu vlastní, neboť "obhajovalo pouze podstatu svého vlastního rozhodnutí". Byť se jedná o zdůvodnění poněkud stručné a možná neobratné, samotné podstatě závěru, že jde o běžnou obecní agendu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že šlo o složitý případ, lze mu snad přisvědčit v tom ohledu, že nejde o věc zcela triviální, na straně druhé jde o problematiku specifickou, s činností města úzce spjatou, v níž by se měli dobře orientovat právě jeho zaměstnanci. Ani další námitky nejsou s to daný závěr takovým způsobem zpochybnit, že by z hlediska ústavnosti nemohl obstát. Existence dalších, byť souvisejících kauz sama o sobě posuzovanou věc zřetelně více složitou nečiní, to stejné platí i pro skutečné či potenciální právní výpady shora jmenovaných osob proti městu, resp. jeho zastupitelům či zaměstnancům, jimž ostatně existence právního zastoupení na překážku zjevně nebyla.
11. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu neprovedení dokazování. Daná námitka by však byla namístě, pokud by takováto potřeba vyvstala s ohledem na tvrzení účastníků řízení, případně na skutečnosti, jež jinak plynou ze soudního spisu. Krajský soud však žádné takové skutečnosti, jež by z hlediska rozhodnutí o nákladech řízení byly relevantní, neshledal, a tudíž ani potřeba provádění dalšího dokazování nevyvstala.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud neměl dostatek času seznámit se s jeho replikou k podanému odvolání, příp. že neměl dostatečný prostor k reakci na vyjádření, z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké dopady tato údajná pochybení na rozhodování o nákladech řízení měla, tedy s jakým konkrétním tvrzením stěžovatele se krajský soud v důsledku toho nevypořádal, příp. jaké námitky stěžovatel mínil vznést, avšak pro nedostatek času tak učinit nemohl. Možno dodat, že stěžovateli, navíc zastoupenému advokátem, byla jistě známa příslušná judikatura Ústavního soudu, a tedy i to, co je třeba tvrdit, resp. prokazovat.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu