Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hoška, zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 29 Cdo 3196/2023-1041, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2023 č. j. 4 Cmo 120/2022-890, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23.
března 2022 č. j. 6 Cm 27/2017-715, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2022 č. j. 6 Cm 27/2017-724, a směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 24. února 2017 č. j. 6 Cm 27/2017-14, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti WETCO, spol. r. o., se sídlem V Podluží 672/4, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Původní žalobkyně (obchodní společnost Raiffeisenbank, a. s.) se jako právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení po stěžovateli (žalovaném) domáhala zaplacení částky ve výši 3 565 872,64 Kč ze směnky vlastní vystavené obchodní společností HOPR TRADE CZ, s. r. o., za jejíž zaplacení převzal stěžovatel, jako avalista, směnečné rukojemství.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 24. 2. 2017 č. j. 6 Cm 27/2017-14 uložil stěžovateli, aby zaplatil původní žalobkyni částku 3 565 872,64 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu 11 886 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 179 488 Kč.
4. Vedlejší účastnice řízení vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně na základě usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2017 č. j. 6 Cm 27/2017-143. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 8. 1. 2019 č. j. 4 Cmo 201/2018-328 potvrdil usnesení krajského soudu, přičemž konstatoval, že vedlejší účastnice řízení se stala (na základě rubopisu a předání) majitelem směnky.
5. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2022 č. j. 6 Cm 27/2017-715, ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2022 č. j. 6 Cm 27/2017-724, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II) a o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení státu (k tomu doplňující usnesení).
6. K odvolání stěžovatele vrchní soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 č. j. 4 Cmo 120/2022-890 potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud v prvé řadě shledal správným postup krajského soudu, který věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti vyhodnotil jako nedůvodnou i žádost o odročení jednání podanou právní zástupkyní stěžovatele (odůvodněnou čerpáním dovolené). Již v okamžiku převzetí zastoupení si musela být vědoma toho, že právní službu spočívající v zastoupení stěžovatele u jednání dne 23. 3. 2022 nebude moci poskytnout. K tomu doplnil, že i kdyby krajský soud odňal stěžovateli možnost jednat před soudem (tím, že věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti), byla náprava této procesní vady zjednána v odvolacím řízení, v němž se jednání zástupkyně stěžovatele zúčastnila. Vrchní soud se dále ztotožnil se skutkovým závěrem krajského soudu ohledně pravosti podpisu stěžovatele na směnce jako směnečného rukojmího, a to včetně hodnocení znaleckého posudku předloženého původní žalobkyní, jakož i dalších závěrů krajského soudu vztahujících se k použitelnosti srovnávacích materiálů znalcem pro účely znaleckého posouzení. V této souvislosti též vysvětlil, proč neprovedl další stěžovatelem navržené důkazy.
7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2024 č. j. 29 Cdo 3196/2023-1041 odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu bylo v řešení otázek vztahujících se ke znaleckému posudku (§ 127a o. s. ř.), včetně jeho hodnocení krajským soudem, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K dovolacím námitkám uvedl, že splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady určené v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem.
Při posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je pouze na uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost podpisu fyzické osoby na příslušné listině. Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem.
V takovém případě soud musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek. Kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce. Nejvyšší soud dodal, že polemikou se závěry vrchního soudu o pravosti podpisu směnky stěžovatel zpochybňoval skutkový závěr soudů nižších stupňů a napadal hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod a zpochybňuje správnost hodnocení důkazů.
Námitkou, že krajský soud věc projednal v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř. a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, v důsledku čehož mu byla odňata možnost jednat před soudem, nevystihl stěžovatel způsobilý dovolací důvod, neboť jejím prostřednictvím uplatnil tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.
8. Stěžovatel nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a okolnosti předcházející vzniku sporu. Především namítá, že směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal a podpis není jeho podpisem. Po celé řízení zpochybňoval pravost svého podpisu, přičemž klíčové pro rozhodnutí bylo řádné provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Poukazuje na to, že obecné soudy rozhodly na základě znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí řízení, přičemž znalec při jeho zpracování vycházel pouze ze srovnávacích materiálů, které mu předložila vedlejší účastnice řízení. I přes jím namítané vady znaleckého posudku byl jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku zamítnut. Další pochybení krajského soudu spatřuje v tom, že mu bylo znemožněno být přítomen na jednání dne 23. 3. 2022, resp. že jednání tohoto dne se i přes jeho žádost o odročení z důvodu nemoci, konalo v jeho nepřítomnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
12. Námitky stěžovatele směřují jednak k procesnímu postupu krajského soudu, který dne 23. 3. 2022 jednal v nepřítomnosti stěžovatele, jednak k provedení a hodnocení znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu stěžovatele. Ústavní soud především zdůrazňuje, že s těmito opakujícími se námitkami se dostatečně vypořádaly jak vrchní soud, tak i Nejvyšší soud, a proto by stačilo na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
13. K námitce vadného procesního postupu krajského soudu Ústavní soud doplňuje, že nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud při výkladu citovaného ustanovení setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout [např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2501/17 , bod 8 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Přehlédnout nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročení nařízeného jednání je výjimkou z obecného pravidla, podle něhož soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání [srov. nález ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17
(N 172/86 SbNU 773), bod 17]. V neposlední řadě je třeba důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3366/21 ).
14. V nyní posuzované věci krajský soud v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil (viz bod 39), proč námitkové jednání konané dne 23. 3. 2022 proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, i v nepřítomnosti jeho právní zástupkyně (viz body 40 až 41). Přestože stěžovatel požádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů, krajský soud mu nevyhověl. Krajský soud dotazem u ošetřující lékařky stěžovatele ověřil, že stěžovatel je schopen účasti na jednání dne 23. 3. 2022 a stěžovatel nedoložil, že by se i přes jím deklarované zdravotní obtíže jednání soudu nemohl účastnit nebo že by byl pozván na lékařskou kontrolu.
Námitkou stěžovatele ohledně vadného procesního postupu krajského soudu se následně zabýval i vrchní soud a vysvětlil (viz body 7 až 11 rozsudku), že krajský soud nepostupoval v rozporu s procesními předpisy, když nevyhověl žádosti stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyně o odročení jednání. Jak bylo uvedeno výše, i případné zdravotní problémy účastníka řízení nemusí znamenat automatické vyhovění žádosti, popsaný postup není v rozporu s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že k případné nápravě pochybení spočívajícího v odnětí možnosti jednat před soudem primárně slouží žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.
15. Obecné soudy se podrobně vyjádřily rovněž ke stěžovatelově námitce vadného způsobu pořízení znaleckého posudku, který byl vyhotoven bez součinnosti se stěžovatelem a pouze na základě materiálů předložených původní žalobkyní, i k jeho důkazní síle (vrchní soud v bodech 13 až 16 rozsudku, Nejvyšší soud na str. 4 až 5 usnesení). Co se týče polemiky stěžovatele s úvahami a hodnocením obecných soudů ohledně znaleckého posudku, Ústavní soud není, vyjma extrémních případů, povolán zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08
(N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13
(U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení (byť v rámci určitých hranic), a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13
(N 195/75 SbNU 197), bod 29; či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05
(N 210/39 SbNU 239)]. V projednávané věci k žádnému excesu při hodnocení znaleckého posudku obecnými soudy nedošlo.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu